S pozdravem

Paula Braconnot

Athénu jsem přijal jenom proto, že její rodina patřila k našim nejvýznamnějším klientům – všechno se koneckonců točí kolem oboustranných zájmů. Byla příliš neklidná, a proto jsem ji nechal dělat čistě byrokratickou práci a tajně jsem doufal, že dá nakonec výpověď; pak bych mohl jejímu otci sdělit, že jsem jí chtěl pomoci, ale nepodařilo se mi to.

Po letech ředitelské praxe poznám duševní stav lidí, i když třeba nic neříkají. V jednom kurzu řízení nás učili: jestliže se chcete někoho zbavit, dělejte vše, aby vás nakonec urazil, a pak budete mít pádný důvod, jak ho propustit.

Snažil jsem se ze všech sil dosáhnout tohoto cíle u Athény; jelikož si nepotřebovala vydělávat na živobytí, měla dojít k závěru, že časně ráno vstávat, nechávat dítě u matky, celý den se zabývat stále stejnými nezáživnými úkoly, pak jít pro dítě, nakoupit v supermarketu, postarat se o syna, uložit ho k spánku a nazítří zase strávit tři hodiny v městské hromadné dopravě je naprosto zbytečné, když už může trávit čas mnohem zajímavěji. Začínala být stále podrážděnější a já jsem se radoval z výsledků své strategie: vyjde to. Stěžovala si na bydlení a říkala, že majitel domu pouští v noci velice nahlas hudbu, takže se ani pořádně nevyspí.

Znenadání se cosi změnilo. Nejdřív jenom u Athény. A hned nato v celé pobočce.

Jak si takové změny dokážu všimnout? Skupina pracovníků představuje vždycky jakýsi orchestr; dobrý ředitel je dirigent a ví, který nástroj zní falešně, který je působivější a který jenom následuje ostatní. Athéna jako by hrála na svůj nástroj bez nejmenšího nadšení, ustavičně duchem nepřítomná, o svých osobních radostech a strastech se s kolegy nikdy nebavila a dávala najevo, že po práci se stará jenom o dítě a nic jiného ji nezajímá. Až najednou přestala vypadat tak unaveně, byla sdílnější a každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládala, že objevila omlazující prostředek.

To je samozřejmě kouzelné slovo: omlazení. A když to říká jednadvacetiletá osoba, zní to úplně nesmyslně – a přece tomu lidé uvěřili a chtěli ten tajný recept znát.

Athéna začala být výkonnější – přestože měla pořád stejnou práci. Kolegové a kolegyně, kteří se s ní dřív jenom formálně pozdravili, ji najednou začali zvát na oběd. Když se vrátili, vypadali spokojeně a výkonnost oddělení prudce stoupla.

Vím, že zamilovaní lidé působí příznivě na prostředí, v němž žijí, a okamžitě jsem usoudil, že Athéna si určitě našla někoho pro život velice důležitého.

Zeptal jsem se jí, ona přisvědčila a dodala, že si s žádným klientem schůzku nikdy nesmluvila, ale v tomto případě nemohla pozvání odmítnout. Za normální situace by dostala okamžitou výpověď – bankovní směrnice hovořily jasně, osobní styky byly striktně zakázány. Tehdy jsem si však už stačil všimnout, že její chování se přeneslo i na okolí; někteří spolupracovníci a spolupracovnice se s ní začali scházet po práci, a pokud vím, přinejmenším dva nebo tři z nich ji navštívili doma.

Ocitl jsem se ve velice ožehavé situaci; mladá stážistka, bez jakýchkoli pracovních zkušeností, zprvu nesmělá a občas agresivní, se změnila v přirozeného vůdce mých zaměstnanců. Kdybych ji propustil, řekli by si, že na ni žárlím – a přestali by mě respektovat. Když ji ve funkci ponechám, riskuji, že za pár měsíců přestanu oddělení řídit.

Rozhodl jsem se nějaký čas posečkat; mezitím se „energie“ (nesnáším tohle slovo, protože ve skutečnosti neznamená nic konkrétního, jedině že bychom měli na mysli elektřinu) pobočky začala zlepšovat. Klienti se zdáli spokojenější a začali nás doporučovat jiným. Zaměstnanci byli veselí, a přestože se množství práce zdvojnásobilo, nemusel jsem přijímat další lidi, protože všichni své úkoly plnili dobře.

Jednoho dne jsem dostal dopis od nadřízených. Chtěli, abych odjel do Barcelony, kde se chystalo zasedání skupiny. Měl jsem tam vyložit svou administrativní metodu. Podle nich jsem dokázal zvýšit zisk bez vyšších nákladů, což je to jediné, co exekutivu zajímá – tak je to ostatně všude.

Jakou metodu?

Nevěděl jsem nic víc, než kde to všechno začalo, a rozhodl jsem se zavolat si Athénu do své pracovny. Blahopřál jsem jí k vynikající výkonnosti a ona mi s úsměvem poděkovala.

Nechtěl jsem, aby si mou otázku vyložila špatně, a tak jsem začal velice opatrně:

„Jak se daří vašemu příteli? Vždycky jsem věřil, že člověk, který dostává lásku, nakonec ještě víc lásky rozdává. Kde pracuje?“

„Ve Scotland Yardu (pozn. red.: vyšetřovací oddělení londýnské policie).“

Dalším podrobnostem jsem se raději vyhnul. Potřeboval jsem s ní však za každou cenu hovořit dál a nesměl jsem ztrácet čas.

„Všiml jsem si, že jste se hodně změnila, a…“

„Všiml jste si, že se hodně změnila pobočka?“

Jak na takovou otázku odpovědět? Na jedné straně bych jí tím dával větší moc, než bylo záhodno, na druhé straně bych se potřebné odpovědi nikdy nedočkal, pokud bych nešel přímo k věci.

„Ano, všiml jsem si velké změny. A zamýšlím vás povýšit.“

„Potřebuji cestovat. Chci na čas odjet z Londýna, poznat nové obzory.“

Cestovat? Zrovna když se ovzduší na pracovišti tak zlepšilo, chtěla odejít? Ovšem nebylo právě tohle východisko, které jsem hledal a potřeboval?

„Mohu bance pomáhat, když mi dá větší odpovědnost,“ pokračovala.

Samozřejmě – a ona mi k tomu poskytovala skvělou příležitost. Že mě to nenapadlo dřív? „Cestovat“ znamenalo někam ji odsunout, převzít znovu vedení, aniž bych musel čelit obtížím výpovědi nebo nějaké vzpouře. Chtěl jsem si však tu záležitost promyslet, protože spíš než bance měla Athéna pomoci mně. Když moji vedoucí teď zaznamenali růst naší výkonnosti, musel bych jej udržet, jinak bych ztratil prestiž a ocitl se v horší pozici než dřív. Někdy chápu, proč se tolik mých spolupracovníků ani nesnaží pracovat lépe: když se jim něco nepodaří, platí prostě za neschopné. Ale když se jim to podaří, musejí se ustavičně zlepšovat, dokud je nesklátí infarkt myokardu.

Opatrně jsem postupoval dál: není radno odstrašit někoho dřív, než nám odhalí tajemství, které potřebujeme znát; je lepší se tvářit, že souhlasíme s tím, oč žádá.

„Vynasnažím se postoupit vaši žádost svým nadřízeným. Ostatně setkám se s nimi v Barceloně, a to je právě důvod, proč jsem vás sem pozval. Je podle vás možné prohlásit, že se naše pracovní výkonnost zlepšila od té doby, co – řekněme – kolegové začali mít lepší vztahy s vámi?“

„Řekněme… lepší vztahy se sebou samými.“

„Ano. Ale vyvolala jste to vy – nebo se mýlím?“

„Víte dobře, že se nemýlíte.“

„Přečetla jste si nějakou knihu o řízení, kterou neznám?“

„Takové věci nečtu. Ale byla bych ráda, kdybyste mi slíbil, že opravdu zvážíte, oč jsem vás požádala.“

Vzpomněl jsem si na jejího přítele ze Scotland Yardu; kdybych to slíbil a nesplnil, dočkal bych se nějaké odvety? Naučil ji snad nějakou špičkovou technologii, jíž lze dosáhnout nemožných výsledků?

„Mohu vám povědět úplně všechno, i kdybyste svůj slib nesplnil. Ale nevím, jestli to k něčemu povede, pokud nebudete dělat, co vás naučím.“

„Tu ‚omlazovací techniku‘?“

„Přesně tak.“

„A nestačí poznat ji jen v teorii?“

„Možná. Teorie se k mému učiteli dostala na několika listech papíru.“

Uspokojilo mě, že mě nebude nutit k rozhodnutím, jež přesahují mé možnosti a zásady. Musím však přiznat, že ta záležitost mě zajímala i osobně, protože i já jsem toužil po obnově svého potenciálu. Slíbil jsem, že udělám, co bude možné, a Athéna mi začala popisovat jakýsi dlouhý esoterický tanec, jímž se má dosáhnout Vrcholu (nebo Osy, už si přesně nevzpomínám). Postupně jsem se snažil vyvodit si objektivní závěry z jejích bláznivých úvah. Pouhá hodina nám na to nestačila, takže nazítří jsme se sešli znovu a společně jsme připravili zprávu pro vedení banky. Během naší rozmluvy mi řekla s úsměvem:

„Neobávejte se napsat něco velice podobného našemu rozhovoru. Myslím, že i ve vedení banky jsou lidé z masa a kostí jako my a určitě budou mít velký zájem o nekonvenční postupy.“

V tom se hluboce mýlila: v Anglii jsou tradice vždycky důraznější než novoty. Proč bych ale trochu neriskoval, pokud bych tím neohrozil své postavení? Celou tu věc, která mi připadala naprosto absurdní, jsem však musel shrnout a předložit v takové formě, aby ji všichni pochopili. Víc nebylo třeba.

Ještě před začátkem své barcelonské přednášky jsem si celé ráno opakoval, že „můj“ postup přináší dobré výsledky a na ostatním nezáleží. Přečetl jsem si nějaké příručky a dozvěděl se, že máme-li představit novou myšlenku co nejpůsobivěji, musíme také svůj projev uspořádat tak, aby okamžitě podnítil zájem posluchačů, takže nejdřív ze všeho jsem vedoucím pracovníkům shromážděným v luxusním hotelu citoval slova svatého Pavla: „Bůh skryl nejdůležitější věci před moudrými, protože oni nedokážou pochopit, co je prosté, a rozhodl se je odhalit lidem prostého srdce.“ (Pozn. red.: Nevíme, jestli Peter Sherney měl na mysli citát z Matoušova evangelia [11,25], v němž stojí: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům,“ nebo Pavlovu první epištolu ke Korintským [1,27]: „Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“)

Sotva jsem to dořekl, v auditoriu, kde se celé dva dny jen analyzovaly grafy a statistiky, zavládlo ticho. Napadlo mě, že jsem právě přišel o místo, ale rozhodl jsem se pokračovat. Jednak proto, že jsem to téma prostudoval, byl jsem si jist tím, co říkám, a zasloužil jsem si důvěru. A jednak proto, že ačkoli jsem v určitých momentech musel pomlčet o Athénině obrovském vlivu na celý postup, nijak jsem nelhal:

„Ověřil jsem si, že chceme-li v současné době zaměstnance motivovat, je zapotřebí něčeho víc než dobrého výcviku v našich nesmírně kvalitních střediscích. Všichni v sobě máme jakousi neznámou část, která je schopna dělat zázraky, jakmile se vynoří na povrch.

Všichni pracujeme z nějakého důvodu: musíme živit děti, vydělávat peníze na živobytí, dát životu určitý smysl, dosáhnout podílu na moci. V průběhu této činnosti se však vyskytují nudné etapy a tajemství spočívá v tom, jak tyto etapy změnit v setkání se sebou samým nebo s něčím vyšším.

Například: hledání krásy není vždy spojeno s něčím praktickým, a přece o ni usilujeme, jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Ptáci se učí zpívat, což neznamená, že jim to pomůže sehnat potravu, uniknout dravcům nebo zbavit se parazitů. Podle Darwina ptáci zpívají, protože jen tak dokážou přilákat partnera a přispívat k zachování druhu.“

Přerušil mě manažer z Ženevy, který naléhal na objektivnější prezentaci. Generální ředitel mě však povzbudil, abych mluvil dál, a to mě potěšilo.

„Rovněž podle Darwina, který napsal knihu schopnou změnit běh lidstva (pozn. red.: O vzniku druhů, 1871, v níž dokazuje, že člověk je výsledkem vývoje určitého druhu opic), všichni ti, kteří dovedou vyvolat zanícení, opakují něco, co se děje již od dob jeskynního člověka, kdy rituály, jejichž účelem bylo získat přízeň bližního, měly zásadní význam pro přežití a vývoj lidského druhu. Nuže, jaký je rozdíl mezi vývojem lidského druhu a vývojem nějaké bankovní pobočky? Žádný. Obojí je poslušno týchž zákonů – jen ti nejschopnější přežívají a rozvíjejí se.“

Tady jsem musel uvést, že tuto myšlenku jsem rozvedl díky spontánní spolupráci jedné z mých úřednic, Sherine Khalil.

„Sherine, která si dává říkat Athéna, přinesla na své pracoviště nový typ chování, a to zanícení. Přesně tak, něco, co nikdy nebereme v úvahu, jedná-li se o půjčky nebo výkazy výdajů. Moji zaměstnanci začali používat hudbu jako podnět k lepší péči o zákazníky.“

Další manažer mě přerušil s tím, že to je už stará známá věc: totéž dělají v supermarketech, kde chtějí různými melodiemi pobízet zákazníka k nákupu.

„Neříkám, že pouštíme hudbu v pracovním prostředí. Lidé začali žít jinak, protože Sherine – nebo chcete-li Athéna – je naučila tančit před začátkem pracovní doby. Nevím přesně, jaký mechanismus to může u lidí uvést do pohybu; jako ředitel odpovídám jen za výsledky, ne za postup. Netančil jsem. Ale pochopil jsem, že prostřednictvím onoho typu tance všichni cítí těsnější spojení s tím, co dělají.

Narodili jsme se, vyrostli a byli jsme vychováváni se zásadou: čas jsou peníze. Víme přesně, co jsou peníze, ale jaký je význam slova čas? Den má čtyřiadvacet hodin a nekonečné množství momentů. Musíme si uvědomovat každou minutu a umět ji využít buď v tom, co děláme, nebo když jen přemítáme o životě. Jestliže zpomalíme, všecko trvá mnohem déle. Jistě, déle může trvat mytí nádobí, sestavení bilance, souhrn úvěrů nebo výpočet dlužních úpisů, ale proč toho nevyužít, abychom mysleli na něco příjemného a těšili se ze života?“

Hlavní manažer banky se na mě překvapeně podíval. Určitě chtěl, abych dál podrobně vysvětloval všechno, co jsem se naučil, ale někteří z přítomných už zneklidněli.

„Rozumím dobře, co chcete říct,“ prohlásil. „Vím, že vaši úředníci začali vykonávat svou práci s větším nadšením, protože měli za celý den aspoň jeden okamžik, kdy se dostali do kontaktu sami se sebou. Rád bych vám poblahopřál k tomu, že jste prokázal dostatečnou pružnost a povolil využití neobvyklých poznatků, které přinášejí vynikající výsledky.

Jelikož však tady jsme na zasedání a mluvíme o čase, máte už jen pět minut, abyste svůj projev dokončil. Bylo by možné stručně přednést hlavní body, jež by nám umožnily uplatnit tyto zásady v ostatních pobočkách?“

Měl pravdu. To všechno by mohlo být dobré pro práci, ale také by se to mohlo stát osudným mé kariéře, takže jsem se rozhodl shrnout to, co jsme s Athénou sepsali.

„Na základě osobních poznatků jsem s Sherine Khalil rozvedl několik bodů, které s největší radostí prodiskutuji se zájemci. Zde jsou ty hlavní:

A) Všichni máme jakousi neznámou schopnost, která zůstane neznámá navždy. Přesto se může stát naší spojenkyní. Jelikož není možné ji změřit nebo ekonomicky zhodnotit, nikdy se nebere v úvahu, ale protože zde mluvím s lidskými bytostmi, jsem si jist, že alespoň v teorii je jasné, o čem mluvím.

B) V mé pobočce byla tato schopnost aktivována tancem založeným na určitém rytmu, který – jestli se nemýlím – pochází z asijských pustin. Místo původu však není podstatné, pokud lidé mohou svým tělem vyjádřit to, co se snaží říct duše. Vím, že slovo ‚duše‘ zde může být špatně pochopeno, a proto doporučuji, abychom je nahradili ‚intuicí‘. A jestliže ani to se neujme, můžeme užívat výraz ‚prvotní emoce‘, který má pravděpodobně vědečtější konotaci, přestože říká méně než předchozí slova.

C) Podnítil jsem úředníky, aby před odchodem do zaměstnání místo gymnastiky nebo aerobiku alespoň hodinu tančili. Stimuluje to tělo a mysl, začnou den tím, že vyžadují sami od sebe kreativitu, a pak tuto nahromaděnou energii využijí při plnění úkolů v pobočce.

D) Klienti a úředníci žijí ve stejném světě: realitu představují elektrické podněty v našem mozku. To, čemu říkáme ‚vidět‘, je impuls energie v naprosto temné zóně hlavy. Můžeme se tedy pokusit danou realitu pozměnit, jestliže se naladíme na stejnou vlnu. Veselí, stejně jako nadšení nebo láska, je nakažlivé, i když sám nechápu, jak k tomu dochází. Podobně působí smutek, deprese, nenávist – prostě to, co mohou klienti nebo ostatní úředníci ‚intuitivně‘ vycítit. Ke zlepšení výkonnosti je zapotřebí vytvořit mechanismy, jež by tyto pozitivní stimuly zpřítomňovaly.“

„To je příliš esoterické,“ prohlásila žena, která řídila fondy akcií jedné kanadské pobočky.

Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy – nikoho jsem zřejmě nepřesvědčil. Tvářil jsem se, že jsem její komentář přeslechl, a s veškerou svou vynalézavostí jsem se pokusil o technický závěr:

„Banka by měla věnovat určitou částku na výzkum toho, jak tento přenos funguje; dosáhli bychom tak mnohem větších zisků.“

Toto zakončení mi připadalo dostatečně uspokojivé, takže jsem se rozhodl nevyužít zbývajících dvou minut. Po skončení semináře na sklonku vyčerpávajícího dne mě generální ředitel pozval na večeři – přede všemi kolegy, jako by chtěl ukázat, že podporuje vše, o čem jsem hovořil. Takovou příležitost jsem dosud neměl a snažil jsem se jí využít co nejlépe; rozhovořil jsem se o výkonech, výkazech, potížích na burze cenných papírů, o nových trzích. On mě však přerušil: víc ho zajímalo vše, co jsem se naučil od Athény.

K mému překvapení nakonec převedl hovor na osobní témata.

„Vím, co jste měl ve svém projevu na mysli, když jste se zmínil o čase. Začátkem letošního roku, během prodlouženého svátečního volna, jsem se rozhodl na chvíli si sednout na zahradě. Z dopisní schránky jsem si vzal noviny, nic důležitého – až na věci, o nichž novináři usoudili, že je musíme znát, sledovat, zaujmout k nim stanovisko.

Napadlo mě zatelefonovat někomu z mé skupiny, ale nemělo to smysl, protože všichni byli doma s rodinou. Poobědval jsem s manželkou, dětmi a vnuky, trochu jsem si zdříml, když jsem se probudil, udělal jsem si pár poznámek, a najednou jsem si všiml, že jsou teprve dvě hodiny odpoledne a že mám před sebou ještě tři hodiny bez práce, a přestože velice rád trávím čas s rodinou, začal jsem si připadat neužitečný.

Nazítří jsem využil volného času a dal jsem si vyšetřit žaludek, ale naštěstí se nezjistilo nic vážného. Zašel jsem k zubaři, který mi řekl, že nemám žádné problémy. Znovu jsem poobědval s manželkou, dětmi a vnuky, znovu jsem chvíli spal, zase jsem se probudil ve dvě odpoledne a uvědomil si, že nemám vůbec nic, na co bych se soustředil.

Polekalo mě to: neměl bych něco dělat? Kdybych si chtěl nějakou práci vymyslet, nebylo by to tak těžké – vždycky máme plány, které je třeba rozvíjet, žárovky, které se musejí vyměnit, suché listí, které se má shrabat, kromě toho je třeba srovnat knížky, uspořádat počítačový archiv atd. Ale co tak čelit naprostému prázdnu? A vtom jsem si vzpomněl na něco, co se mi zdálo krajně důležité: musím jít hodit do schránky asi kilometr vzdálené od mého venkovského domu jeden z vánočních pozdravů, který jsem zapomněl na stole.

Překvapilo mě to: proč bych ten pozdrav musel posílat dnes? Copak nemohu všeho nechat a nic nedělat?

Hlavou mi proběhla řada myšlenek: přátelé, kteří se starají o věci, jež se ještě nestaly, známí, kteří umějí vyplnit každou minutu svého života úkoly, jež mi připadají absurdní, nesmyslnými řečmi, dlouhými telefonáty, v nichž neříkají nic důležitého. Už jsem viděl své ředitele vymýšlet práci, aby zdůvodnili své funkce, nebo úředníky, kteří mají strach, protože toho dne nebyli pověřeni ničím důležitým, což může znamenat, že už nejsou potřební. Moje žena se trápí, protože syn se rozvedl, můj syn se trápí, protože můj vnuk měl ve škole špatné známky, vnuk je celý ustrašený, protože zarmoutí rodiče – i když všichni víme, že známky nejsou zas tak důležité.

Svedl jsem se sebou dlouhý a těžký boj, abych nevstal z místa, kde jsem byl. Tísnivý pocit ponenáhlu vystřídalo přemítání a já jsem začal naslouchat své duši – nebo intuici nebo prvotním emocím, záleží na tom, čemu uvěříte. Ať už je to cokoli, tato část mne samého nesmírně toužila rozmlouvat, ale já jsem měl pořád moc práce.

V tomto případě to nebyl tanec, ale ticho, naprostá nepřítomnost hluku a pohybu, co mě spojilo se sebou samým. A věřte mi, nebo ne, dozvěděl jsem se hodně o problémech, které mi dělaly starosti – přestože na všechny ty problémy jsem vůbec nemyslel, když jsem tam tak seděl. Neuviděl jsem Boha, ale jasněji jsem si uvědomil, jak se mám rozhodnout.“

Ještě než zaplatil účet, navrhl mi, abych tu úřednici poslal do Dubaje, kde banka otevírá novou, velmi rizikovou pobočku. Jako vynikající ředitel věděl, že já už jsem se naučil vše podstatné, a nyní bylo třeba jenom pokračovat – ta úřednice mohla být užitečná jinde. Nevědomky mi tak pomohl splnit můj slib.
Po návratu do Londýna jsem neprodleně tlumočil návrh Athéně. Ihned přijala; řekla, že mluví plynně arabsky (věděl jsem to, poněvadž mi bylo známo, odkud pochází její otec). My jsme však nehodlali uzavírat obchody s Araby, nýbrž s cizinci. Poděkoval jsem jí za pomoc, ona nebyla ani trochu zvědavá na výsledek mého projevu na zasedání – zeptala se jen, kdy si má sbalit kufry.

Dodnes nevím, jestli ten přítel ze Scotland Yardu nebyl pouhý výmysl. Kdyby to byla pravda, Athénina vraha by už určitě zatkli – protože nevěřím tomu, co o tom zločinu psali v novinách. Zkrátka, mohu rozumět financování, mohu si dokonce dovolit říct, že tanec pomáhá bankovním úředníkům lépe pracovat, ale nikdy nedokážu pochopit, proč ta nejlepší policie světa některé vrahy dokáže dopadnout, zatímco jiné nechá na svobodě.

Na tom už ale nezáleží.

Příští kapitola bude on-line: 02.04.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho

Měli jsme s Athénou jedno společné: oba jsme byli váleční uprchlíci, do Anglie jsme se dostali ještě jako děti, přestože k mému útěku z Polska došlo před více než padesáti roky. Oba jsme věděli, že i když vždycky dochází k nějaké fyzické změně, tradice v exilu pokračují dál – komunity se scházejí, jazyk a náboženství zůstávají živé, lidé mají sklon být si navzájem oporou v prostředí, jež jim bude stále cizí.

Avšak právě tak, jak tradice zůstávají, touha vrátit se pomalu mizí. Musí v našich srdcích žít dál, je to naděje, kterou se rádi klameme – ale která se v praxi nikdy neuskuteční; já už nikdy nebudu znova žít v Čenstochové, Athéna a její příbuzní už by se nikdy nevrátili do Bejrútu.

Takováto solidarita mě přiměla, abych jí pronajal třetí patro svého domu v Basset Road – jinak bych dal přednost bezdětným nájemníkům. Téhle neopatrnosti jsem se dopustil už dřív a došlo ke dvěma věcem: já si stěžoval na hluk, který dělali přes den, a oni si stěžovali na hluk, který já dělal v noci. Obojí kořenilo v posvátných elementech – v pláči a hudbě – , ale protože to náleželo ke dvěma naprosto rozdílným světům, těžko mohlo jedno tolerovat druhé.
Varoval jsem ji, ale ona toho nedbala a řekla, abych byl klidný, pokud jde o její dítě: celý den tráví u babičky. A byt je pro ni výhodný tím, že má blízko do práce, do jedné banky v sousedství.

Přes mé varování a přestože zpočátku hrdinně odolávala, už za týden zazvonila u mých dveří. Přišla s dítětem v náruči:

„Chlapec nemůže usnout. Nemohl byste aspoň dnes tu hudbu ztlumit?“

Všichni v místnosti se k ní otočili.

„Co se tu děje?“

Dítě okamžitě přestalo plakat, zřejmě stejně překvapené jako jeho matka při pohledu na skupinu tanečníků, kteří náhle zůstali stát.

Stiskl jsem tlačítko, abych zastavil magnetofonový pásek, pokynul jsem jí, aby šla dál, a hned nato jsem přístroj zase pustil, abych nerušil rituál. Athéna si sedla do kouta, dítě chovala na klíně a viděla, že přes hluk bubnu a plechů spokojeně usnulo. Zúčastnila se celého obřadu, společně s ostatními se zvedla k odchodu a – jak jsem čekal – hned ráno pak zazvonila u mého bytu, ještě než odešla do práce.

„Nemusíte mi vysvětlovat, co jsem viděla: lidi, kteří tančili se zavřenýma očima. Vím, co to znamená, protože mnohokrát dělám totéž, jsou to v mém životě jediné okamžiky klidu a míru. Dřív než jsem se stala matkou, chodila jsem s manželem a přáteli do barů; tak jsem také vídala na tanečním parketu lidi se zavřenýma očima, někteří chtěli jen zapůsobit na druhé, jiní zase jako by byli vedeni nějakou vyšší, mocnější silou. A já sama odjakživa nacházím v tanci způsob, jak se spojit s něčím silnějším, mocnějším než já. Ale zajímá mě, co to bylo za hudbu.“

„Co budete dělat v neděli?“

„Nic zvláštního. Půjdu s Viorelem na procházku do Regent’s Parku, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Pro sebe budu mít ještě spoustu času – v tomhle životním období si volím program podle synových potřeb.“

„Půjdu tedy s vámi.“

Po oba dny před naší společnou procházkou se Athéna zúčastnila rituálu. Synek za pár minut usnul a ona jen mlčky sledovala, co se děje kolem ní. Ačkoli seděla na pohovce bez hnutí, byl jsem si jist, že její duše tančí.

V neděli odpoledne při společné procházce parkem jsem ji požádal, aby dávala pozor na všecko, co vidí a slyší: na listí rozechvěné větrem, na vlny v jezírku, na zpívající ptáky, štěkající psy, křičící děti, které pobíhaly sem a tam, jako by se řídily nějakou zvláštní logikou, dospělým nepochopitelnou.

„Všecko se hýbe. A všecko se hýbe v rytmu. A všecko, co se hýbe v rytmu, vyvolává zvuk; to se v tuto chvíli děje tady a všude na světě. Naši předkové si toho všimli, když se snažili uniknout chladu svých jeskyní: věci se hýbou a dělají hluk.

První lidé se na to možná dívali užasle, a hned nato zbožně: pochopili, že tímto způsobem se s nimi dorozumívá nějaká vyšší Bytost. Začali napodobovat okolní zvuky a pohyby v naději, že i oni se s tou Bytostí budou moci dorozumět: zrodil se tanec a hudba. Před několika dny jste mi řekla, že tancem dokážete komunikovat s něčím mocnějším, než jste vy.“

„Když tančím, jsem svobodná žena. Lépe řečeno jsem svobodný duch, který může putovat vesmírem, vidět přítomnost, vytušit budoucnost, přeměnit se v čirou energii. A to mi přináší nesmírné potěšení, radost, která vždycky přesahuje to, co jsem dosud zažila a co ještě v budoucnu zažiju.

Kdysi jsem toužila stát se světicí – hudbou a pohyby těla chválit Boha. Tahle cesta se mi však už navždy uzavřela.“

„Jaká cesta se uzavřela?“

Upravila přikrývku dítěti v kočárku. Viděl jsem, že na tuhle otázku odpovědět nechce, a naléhal jsem: když se uzavřou ústa, je to proto, že něco důležitého má být vysloveno.
Docela nevzrušeně, jako by vždycky musela v tichosti snášet vše, co jí život ukládá, mi pověděla o té epizodě s církví, kdy ji kněz – asi její jediný přítel – odmítl připustit k přijímání. A o kletbě, kterou v té chvíli vyslovila; katolickou církev pak opustila navždy.
„Svatý je ten, kdo povznáší svůj život,“ vysvětlil jsem jí. „Stačí pochopit, že všichni jsme tu z nějakého důvodu, a stačí ten závazek splnit. Pak se můžeme vysmát svým velkým i malým trápením a nebát se jít dál, vědomi si toho, že každý krok má smysl. Můžeme se nechat vést světlem, jež vyzařuje z Vrcholu.“

„Co je to Vrchol? V matematice je to nejvyšší bod trojúhelníku.“

„I v životě je to nejvyšší bod, cíl všech, kdo jako ostatní bloudí, ale ani v nejtěžších chvílích neztrácejí ze zřetele světlo, jež z jejich srdce vyzařuje. O to v naší skupině usilujeme. Vrchol je skryt v našem nitru a můžeme k němu dospět, jestliže ho přijmeme a poznáme jeho světlo.“

Vysvětlil jsem jí, že tanec, který v uplynulých dnech sledovala, jsem pojmenoval „hledání Vrcholu“ a účastnily se jej osoby všech věkových kategorií (v té době jsme utvořili skupinu deseti osob od devatenácti do pětašedesáti let). Athéna se zeptala, jak jsem na to přišel.
Vyprávěl jsem jí, že hned po skončení druhé světové války se části mé rodiny podařilo uprchnout před komunistickým režimem, který nastupoval v Polsku, a to do Anglie. Rodiče se doslechli, že by s sebou měli vzít umělecké předměty a staré knihy, kterých prý si tu velice cení.

Obrazy a skulptury se jim opravdu povedlo brzy prodat, ale zaprášené knihy se dál kupily v koutě. A protože mě matka nutila číst a mluvit polsky, pomáhaly mi při učení. Jednou jsem v nějakém vydání Thomase Malthuse z devatenáctého století našel dva listy poznámek svého dědečka, který zahynul v koncentračním táboře. Začal jsem to číst v domnění, že jsou to buď zprávy o dědictví, nebo milostné dopisy nějaké tajné lásce, jelikož kolovaly zvěsti, že se kdysi v Rusku do někoho zamiloval. Na těch zvěstech opravdu bylo něco pravdy. Šlo o líčení jeho cesty na Sibiř za komunistické revoluce; tam se v daleké vsi jménem Dědov zamiloval do jedné herečky (pozn. red.: na mapě se tu vesnici nepodařilo najít; buď bylo jméno úmyslně změněno, nebo to místo zmizelo po vysídlování za Stalina). Podle dědečka byla členkou jakési sekty, která je přesvědčena, že v určitém typu tance nachází lék na všechna lidská trápení, protože umožňuje styk se světlem Vrcholu.

Sekta se obávala, že by celá ta tradice mohla zaniknout; obyvatelé měli být brzy přestěhováni jinam a to místo bylo určeno k nukleárním zkouškám. Herečka a její přátelé dědečka požádali, aby zapsal vše, co se naučili. Vyhověl jim, ale asi tomu nepřikládal valnou důležitost, své poznámky zapomněl založené v knize, kterou měl s sebou, a objevil jsem je až já.

Athéna mě přerušila:

„O tanci se přece psát nedá. Je třeba tančit.“

„Jistě. V poznámkách v podstatě stálo, že tančit se má až do vyčerpání, jako bychom byli horolezci, kteří vystupují na tuto horu, na tento posvátný vrchol. Tančit, až zrychleným dýcháním přijme náš organismus nezvyklé množství kyslíku, což nakonec způsobí, že se rozplývá naše totožnost, náš vztah k prostoru a času. Tančit jenom za zvuku bicích, každý den ten proces opakovat, pochopit, že v určité chvíli se oči samovolně zavřou a my ponenáhlu spatřujeme světlo, jež vychází z nás, odpovídá na naše otázky, rozvíjí naše skryté síly.“

„Už jste nějakou sílu rozvinul?“

Místo odpovědi jsem navrhl, aby se k naší skupině připojila, když už to patrně chlapci nevadí, přestože zvuk činelů a bicích je hodně hlasitý. Nazítří už tam byla, když jsme začínali jako obvykle. Představil jsem ji přátelům a řekl jim jen tolik, že je to sousedka z bytu nade mnou; nikdo se nezmínil o ničem osobním ani se nevyptávali, co dělá. Ve stanovený okamžik jsem zapnul zvuk a začali jsme tančit.

Athéna zahájila tanec několika kroky s dítětem v náručí, ale chlapec okamžitě usnul, a tak ho položila na pohovku. Dřív než jsem zavřel oči a dostal se do transu, uviděl jsem, že přesně pochopila cestu Vrcholu.

Každý den – kromě neděle – pak přicházela i se synem. Několika málo slovy jsme se přivítali; pak jsem pustil hudbu, kterou jeden můj přítel získal v ruských stepích, a všichni jsme se dali do tance až do úplného vyčerpání. Koncem měsíce mě požádala o kopii pásky.
„Ráda bych to zkusila ráno, než nechám Viorela u matky a odejdu do práce.“
Zdráhal jsem se:

„Zaprvé si myslím, že skupina napojená na tutéž energii si nakonec vytváří jakousi auru a usnadňuje trans všem ostatním. A kromě toho dělat to před odchodem do zaměstnání znamená připravit se na vyhazov, protože budete celý den unavená.“
Athéna se na chvíli zamyslela, ale hned namítla:

„Máte pravdu, když mluvíte o kolektivní energii. Ve vaší skupině jsou čtyři dvojice a vaše žena. Všichni, naprosto všichni, jste našli lásku. Proto se se mnou můžete podělit o pozitivní vibraci.

Já ale jsem sama. Lépe řečeno jsem tu se synem, jenže jeho láska se ještě nemůže projevit tak, abychom jí porozuměli. Raději tedy přijmu svou samotu: kdybych v téhle chvíli chtěla před ní utéct, nikdy už znovu nenajdu žádného partnera. Jestliže ji přijmu, místo abych proti ní bojovala, situace se možná změní. Poznala jsem, že samota je silnější, když se proti ní stavíme – ale slábne, když ji prostě nebereme na vědomí.“

„Vás přivedlo do naší skupiny hledání lásky?“

„Asi by to byl dobrý důvod, ale odpověď zní ne. Vedlo mě hledání smyslu mého života, jehož jediným opodstatněním je můj syn, a proto se obávám, že nakonec Viorela zničím, ať už přehnanou péčí, nebo tím, že na něj nakonec přenesu sny, které se mi nepodařilo uskutečnit. V poslední době se mi jednou při tanci zdálo, že jsem vyléčena. Kdyby se to týkalo něčeho fyzického, pak vím, že bychom to mohli označit za zázrak; bylo to však cosi duchovního, co mi vadilo a co náhle zmizelo.“

Věděl jsem, o čem mluví.

„Nikdo mě neučil tančit za zvuků téhle hudby,“ pokračovala Athéna. „Já však tuším, že vím, co dělám.“

„Není třeba se to učit. Vzpomeňte si na naši procházku v parku a na to, co jsme viděli: přírodu, která si vytváří rytmus a ustavičně se přizpůsobuje.“

„Nikdo mě neučil milovat. Já už jsem však milovala Boha, milovala jsem manžela, miluji svého syna a svou rodinu. A přece něco chybí. Při tanci se sice unavím, ale jakmile skončím, zdá se mi, že jsem ve stavu milosti, v hluboké extázi. Chci, aby tahle extáze trvala celý den. A aby mi pomohla najít, co mi chybí: lásku nějakého muže.

Při tanci vždycky můžu vidět jeho srdce, přestože jeho tvář nezahlédnu. Cítím, že je nablízku, a proto se musím soustředit. Musím tančit ráno, abych po celý den mohla dávat pozor na všecko, co se kolem mě děje.“

„Víte, co znamená slovo ‚extáze‘? Je z řečtiny a znamená vyjít ze sebe sama. Strávit celý den mimo sebe vyžaduje od těla a duše příliš mnoho.“

„Zkusím to.“

Viděl jsem, že nemá smysl se přít, a pořídil jsem kopii pásky. Od té doby jsem se ráno probouzel za zvuků shora, slyšel jsem její kroky a bylo mi divné, jak může po takřka celé hodině transu vykonávat práci v bance. Při náhodném setkání na chodbě jsem ji pozval na kávu. Athéna mi vyprávěla, že pořídila další kopie pásky a že se teď hodně jejích kolegů z práce snaží dosáhnout Vrcholu.

„Udělala jsem chybu? Bylo to něco tajného?“

Jistěže ne; naopak, pomáhala mi uchovávat skoro úplně zaniklou tradici. Podle dědečkových poznámek jedna z žen vyprávěla, že jakýsi mnich, který do kraje zavítal, tvrdil, že jsou v nás přítomni všichni naši předkové a všechny budoucí generace. Když se osvobozujeme, činíme totéž s lidstvem.

„Pak jsou tedy obyvatelé toho sibiřského městečka určitě přítomni a spokojeni. Díky vašemu dědečkovi se jejich činnost na tomto světě obrozuje. Ale zajímá mě, proč jste se po přečtení toho textu rozhodl tančit? Kdybyste se dočetl třeba o sportu, byl byste se chtěl stát fotbalistou?“

Na tohle se mě dosud nikdo nezeptal.

„Tenkrát jsem byl totiž nemocný. Postihl mě jakýsi vzácný druh artritidy a lékaři mi říkali, abych počítal s tím, že v pětatřiceti letech mohu být na vozíku. Viděl jsem, že mám před sebou málo času, a rozhodl jsem se věnovat všemu, co bych později dělat nemohl. Dědeček k těm poznámkám připsal, že obyvatelé Dědova věřili v léčivou moc transu.“

„Jak vidím, měli pravdu.“

Nic jsem na to neřekl, ale nebyl jsem si tím tak jist. Lékaři se možná zmýlili. Možná také moje situace přistěhovalce, navíc s celou rodinou, který si nemůže dovolit onemocnět, zapůsobila v mém podvědomí takovou silou, že vyvolala přirozenou reakci organismu. Anebo šlo opravdu o zázrak, což bylo v naprostém rozporu s mou katolickou vírou: tanec neléčí.

Vzpomínám si, že když jsem v letech dospívání neměl k dispozici vhodnou hudbu, nasazoval jsem si na hlavu černou kapuci a představoval si, že realita kolem mě přestala existovat: můj duch putoval do Dědova za těmi ženami a muži, za dědečkem a jeho milovanou herečkou. V tichosti pokoje jsem prosil, aby mě naučili tančit, jít za hranice mých možností, protože zakrátko jsem měl navždy ochrnout. Čím víc se moje tělo pohybovalo, tím víc zářilo světlo mého srdce a tím víc jsem se učil – možná sám od sebe, možná od přeludů z minulosti. Dokonce jsem si začal představovat, jakou hudbu tenkrát při svých rituálech poslouchali, a když o mnoho let později jel jeden přítel na Sibiř, požádal jsem ho, aby mi přivezl nějaké desky; k mému překvapení se jedna z nich velice podobala mým představám o tanci v Dědovu.

Athéně jsem o tom raději nic neřekl – nechala se snadno ovlivnit a zdálo se mi, že má nestálou povahu.

„Jednala jste možná správně,“ byl můj jediný komentář.

Mluvili jsme spolu ještě jednou, krátce před jejím odjezdem na Blízký východ. Vypadala spokojeně, jako by našla vše, po čem toužila: lásku.

„Moji kolegové v zaměstnání vytvořili skupinu a říkají si ‚poutníci k Vrcholu‘. To všechno díky vašemu dědečkovi.“

„Díky vám, protože jste cítila potřebu podělit se s ostatními. Vím, že odjíždíte, a chci vám poděkovat, že jste dala jiný rozměr tomu, co jsem celé roky dělal ve snaze šířit to světlo mezi několik málo zájemců, ale vždy jen nesměle, protože jsem si myslel, že lidem bude celá ta historie připadat směšná.“

„Víte, na co jsem přišla? Přestože extáze je schopnost vyjít ze sebe sama, tanec je způsob, jak vystoupit do prostoru. Odhalovat nové dimenze, a přesto zůstat v kontaktu se svým tělem. Svět spirituální a svět reálný mohou žít v tanci společně, bez konfliktů. Myslím, že tanečníci v klasickém baletu setrvávají na špičkách, protože se zároveň dotýkají země a dosahují nebes.“

To byla její poslední slova, pokud si vzpomínám. Při každém tanci, jemuž se oddáváme s radostí, ztrácí mozek kontrolu a řízení se ujímá srdce. Teprve v tomto okamžiku se objevuje Vrchol.

Pokud v něj věříme, samozřejmě.

Příští kapitola bude on-line: 30.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho

Uviděl jsem ji, když přišla na nedělní mši a jako obvykle nesla dítě v náruči. Věděl jsem o nesnázích, které v manželství prožívá, ale až do toho týdne to vypadalo jako nějaké běžné nedorozumění a já jsem doufal, že se to dříve či později vyřeší, neboť to byli lidé, kteří kolem sebe vyzařovali Dobro.

Už rok nepřicházela ráno hrát na kytaru a chválit Pannu; pečovala o Viorela, kterého jsem měl tu čest pokřtít, přestože na žádného svatého toho jména si nevzpomínám. Každou neděli však chodila dál na mši a po skončení, když už všichni odešli, jsme si vždycky pohovořili. Říkala, že jsem její jediný přítel; spolu jsme velebili Boha, ale teď se se mnou potřebovala poradit o pozemských starostech.

Milovala Lukáse víc než kteréhokoli jiného muže; byl to otec jejího syna, člověk, s nímž se rozhodla sdílet život, někdo, kdo se zřekl všeho a měl dost odvahy, aby založil rodinu. Když nastaly okamžiky krize, snažila se ho přesvědčit, že jsou pomíjivé, ona že se musí věnovat synovi, ale přitom že ho vůbec nechce rozmazlovat; brzo by ho nechala, aby se sám naučil vyrovnávat s životními obtížemi. Pak by zase byla tou manželkou a ženou, jakou znal z jejich počátečního vztahu, možná i intenzivněji než dřív, protože už lépe znala povinnosti a odpovědnost své volby. Lukás si přesto připadal odstrkovaný, ona se zoufale snažila věnovat oběma, ale vždycky musela nakonec volit – a pak samozřejmě volila Viorela.

Moje znalosti psychologie nejsou valné, ale řekl jsem jí, že takový příběh neslyším poprvé a že si v podobné situaci muži obvykle připadají odstrkovaní, ale to brzo přejde; v rozhovorech s farníky jsem se s takovýmito potížemi setkal už dřív. Athéna uznala, že se možná trochu ukvapila, romantické postavení mladé matky jí neumožnilo vidět jasně skutečné problémy, které se po narození dítěte objeví. Teď však bylo na lítost pozdě.

Zeptala se mě, jestli bych si mohl s Lukásem promluvit – on se ovšem nikdy v kostele neobjevil, ať už proto, že v Boha nevěřil, nebo proto, že raději trávil nedělní dopoledne se synem. Okamžitě jsem jí to slíbil, pokud Lukás přijde z vlastní vůle. A právě když ho o to Athéna chtěla požádat, došlo k té velké krizi a manžel odešel z domova.

Radil jsem jí, ať má trpělivost, ale pro ni to byla hrozná rána. Už jednou ji v dětství opustili a veškerá nenávist, kterou cítila ke své biologické matce, se teď automaticky přenesla na Lukáse – přestože později, jak jsem se dozvěděl, se zase spřátelili. Pro Athénu bylo rozbití rodinných svazků asi tím nejtěžším hříchem, jehož se někdo může dopustit.

Dál chodila v neděli do kostela, ale brzo se vracela domů, protože neměla nikoho, kdo by jí pohlídal syna, a ten vždycky při mši velice plakal a rušil ostatní věřící v jejich soustředění. V jedné z řídkých chvilek, kdy jsme spolu mohli mluvit, mi řekla, že pracuje v bance, najala si byt a nemám prý si dělat starosti; „otec“ (nevyslovila manželovo jméno) plní své finanční závazky.

A pak nadešla ta osudná neděle.

Věděl jsem, k čemu v uplynulém týdnu došlo – pověděl mi o tom jeden farník. Po několik nocí jsem prosil, aby mi nějaký anděl pomohl ujasnit, jestli mám splnit svůj závazek vůči církvi, nebo závazek vůči lidem. Jelikož se anděl neobjevil, obrátil jsem se na svého nadřízeného, který mi řekl, že církev dokáže přežít jen proto, že přísně zachovává svá dogmata – kdyby začala dělat výjimky, byli bychom už od středověku ztraceni. Věděl jsem přesně, k čemu to povede, chtěl jsem Athéně zatelefonovat, ale nedala mi své nové číslo.

Toho rána se mi při pozdvihování třásly ruce. Pronesl jsem slova, která mi předala tisíciletá tradice, a uplatnil jsem moc, jež
od apoštolů přecházela z pokolení na pokolení. Hned se však moje myšlenky obrátily k té dívce s dítětem v náruči, jakési Panně Marii, zázraku mateřství a lásky, který se tu projevoval v opuštěnosti a samotě. Právě se jako obvykle zařadila mezi ostatní a pomalu šla vpřed, aby přijala tělo Páně.

Myslím, že většina přítomných členů kongregace věděla, oč jde. A všichni se na mě dívali a čekali na mou reakci. Viděl jsem, jak mě obklopují lidé spravedliví, hříšníci, farizejové, kněží ze synedria, apoštolové, žáci, lidé dobré i zlé vůle.
Athéna se přede mnou zastavila a opakovala obvyklé gesto: zavřela oči a otevřela ústa, aby přijala tělo Páně.

Tělo Páně mi zůstalo v rukou.

Otevřela oči a nechápala, o co jde.

„Promluvíme si později,“ zašeptal jsem.

Ona se však nehýbala.

„Za tebou čekají další. Promluvíme si později.“

„Co se děje?“ Její otázku mohli slyšet všichni kolem ní.

„Promluvíme si později.“

„Proč mě nepustíte k přijímání? Nevidíte, že mě přede všemi ponižujete? Copak nestačí, čím už jsem prošla?“

„Athéno, církev zakazuje, aby rozvedené osoby přijaly svátost oltářní. Tento týden jsi podepsala rozvod. Promluvíme si později,“ naléhal jsem znova.

Jelikož se nehýbala z místa, pokynul jsem dalšímu v řadě, aby Athénu předešel. Pak jsem dál udílel svátost oltářní, dokud ji nepřijal poslední věřící. A tehdy, ještě než jsem se vrátil k oltáři, jsem uslyšel její hlas.

Už to nebyl hlas dívky, která zpěvem uctívala Pannu, povídala mi o svých plánech, s dojetím vyprávěla, co se dozvěděla o životech svatých, a div neplakala, když se mi svěřovala s manželskými potížemi. Byl to hlas raněného, poníženého živočicha se srdcem plným nenávisti.

„Buď prokleto toto místo!“ pronesl ten hlas. „Prokleti nechť jsou ti, kdo kdy naslouchali hlasu Páně, a jeho poselství proměnili v kamennou tvrz. Neboť Kristus řekl: ‚Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!‘ Já jsem žíznivá, raněná, a vy mě nenecháte jít k Němu. Dnes jsem se poučila, že církev tato slova změnila: přijďte ke mně, jestliže dodržujete naše pravidla, a žíznivé nechte být!“

Zaslechl jsem, jak ji jedna žena v první řadě napomíná, ať je zticha. Ale já jsem ji chtěl slyšet, musel jsem ji slyšet. Obrátil jsem se a stál před ní se sklopenou hlavou – to bylo to jediné, co jsem mohl udělat.

„Přísahám, že už nikdy nevkročím do žádného kostela. Zas mě jedna rodina opustila, a tentokrát nejde o finanční potíže nebo nezralost lidí, kteří se žení a vdávají příliš brzy. Nechť jsou prokleti všichni, kdo zavírají dveře před matkou a synem! Jste stejní jako ti, kteří neposkytli přístřeší Svaté rodině, stejní jako ten, který zapřel Krista, když nejvíc potřeboval přítele!“
Pak se s nářkem obrátila a odešla s dítětem v náruči. Dokončil jsem bohoslužbu, udělil závěrečné požehnání a odešel rovnou do sakristie – té neděle jsem upustil od setkání s věřícími a zbytečných hovorů. Té neděle jsem stál před filozofickým dilematem: právě jsem se rozhodl, že budu respektovat instituci, a nikoli slova, na nichž je tato instituce založena.
Jsem už starý a každou chvíli mě k sobě může povolat Bůh. Zůstal jsem věrný svému náboženství a myslím, že ono se přes všechny své omyly upřímně snaží napravit. Potrvá to celá desetiletí, možná staletí, ale jednoho dne vše, k čemu se bude přihlížet, bude láska, Kristova slova: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Celý svůj život jsem věnoval kněžství a ani na okamžik svého rozhodnutí nelituji. Avšak v takových chvílích jako tehdy v neděli jsem sice nezapochyboval o víře, ale začal jsem pochybovat o lidech.

Dnes vím, co se s Athénou stalo, a ptám se sám sebe: začalo to všechno právě tenkrát, anebo už to měla v duši? Myslím na mnohé Athény a Lukáse po celém světě, kteří se rozvádějí, a proto už nemohou přijímat Svátost oltářní, zbývá jim jenom dívat se na Krista ukřižovaného a trpícího a naslouchat jeho slovům – která nejsou vždy v souladu se zákony Vatikánu. Tito lidé se v některých případech církvi vzdálí, ale většinou dál chodí na nedělní mši, protože jsou na to zvyklí, i když vědí, že zázrak proměňování chleba a vína v tělo a krev Páně je jim odepřen.

Přemýšlím o tom, že když Athéna odešla z kostela, potkala snad Ježíše. A s pláčem, zmatená, se mu vrhla do náruče a prosila, aby jí vysvětlil, proč musela zůstat stranou jen kvůli nějaké podepsané listině, čemusi v duchovní sféře naprosto bezvýznamnému, co doopravdy zajímá jen notáře a výběrčí daní.

A Ježíš se na ni podíval a možná odpověděl takto:

„Vidíš, milá dcero, i já stojím stranou. Už dávno mě nechtějí pustit dovnitř.“

Příští kapitola bude on-line: 27.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Když se narodil Viorel, bylo mi právě dvaadvacet let. Už jsem nebyl student, který se zrovna oženil s bývalou kolegyní z fakulty, ale muž odpovědný za obživu rodiny, s ohromným břemenem na bedrech. Moji rodiče samozřejmě na svatbu ani nepřišli a jakoukoli finanční podporu podmiňovali rozvodem a dohledem nad dítětem (lépe řečeno tohle mi sdělil otec, protože matka mi obvykle s pláčem říkala do telefonu, že jsem se zbláznil, ale že by hrozně ráda konečně držela vnuka v náruči). Doufal jsem, že oba časem pochopí mou lásku k Athéně i moje rozhodnutí zůstat s ní a že mi v tom přestanou bránit.

Ale k tomu nedošlo. A já jsem potřeboval zaopatřit ženu a syna. Přerušil jsem studium na fakultě inženýrství. Zatelefonoval mi otec a střídavě vyhrožoval i sliboval: řekl, že když tak budu pokračovat dál, nakonec mě vydědí, ale kdybych se vrátil na univerzitu, zváží, jestli mě – jak to vyjádřil – „provizorně“ nepodpoří. Odmítl jsem; romantismus mládí od nás vždycky vyžaduje radikální postoje. Odpověděl jsem, že si svoje problémy můžu vyřešit sám.

Až do doby, než se narodil Viorel, se Athéna snažila, abych sám sebe lépe chápal. A to nikoli prostřednictvím sexuálních styků – ostatně velice nesmělých –, ale hudbou.

Později jsem se dozvěděl, že hudba je tak stará jako člověk. Naši předkové, putující od jeskyně k jeskyni, s sebou nemohli
nosit moc věcí, ale moderní archeologie dokazuje, že kromě trochy jídla si vždycky brali nějaký hudební nástroj, obvykle buben. Hudba není jen něco, co nás baví, ale sahá dál – je to ideologie. Lidi poznáte podle toho, jakou hudbu poslouchají.
Díval jsem se, jak Athéna v těhotenství tančí, poslouchal, jak hraje na kytaru, aby se dítě uklidnilo a cítilo, že je milováno, a ponenáhlu jsem připouštěl, aby její pohled na svět ovlivňoval i můj život. Když se Viorel narodil a přinesli jsme ho domů, nejdřív ze všeho jsme mu pustili jedno Albinoniho adagio. Když jsme se někdy pohádali, pak právě síla hudby – přestože mezi tím nedokážu najít žádný logický vztah, jedině snad při pomyšlení na hippies – nám pomáhala překonávat těžké chvíle.
Veškerý tenhle romantismus však nestačil k vydělávání peněz. Jelikož já jsem na žádný nástroj nehrál, a nemohl jsem se tedy ani uplatnit jako muzikant v nějakém baru, sehnal jsem nakonec jenom místo stážisty u jedné stavitelské firmy, kde jsem prováděl strukturní kalkulace. Hodinová mzda byla ubohá, a tak jsem odcházel z domova brzo ráno a vracel se pozdě. Syna jsem téměř neviděl, protože spal, a skoro jsem si ani nemohl povídat nebo se milovat se ženou, která byla pořád vyčerpaná. Každý večer jsem si kladl otázku: kdy se vlastně zlepší naše finanční situace, abychom mohli vést důstojnější život? Přestože jsem většinou souhlasil s Athénou, když mluvila o zbytečnosti univerzitního diplomu, bylo mi jasné, že v inženýrství, stejně jako v právu a medicíně, je podstatná celá řada technických vědomostí, jinak ohrožujeme životy ostatních. A já jsem musel přerušit cestu k povolání, které jsem si vybral, sen, který byl pro mě nesmírně důležitý.

Začaly hádky. Athéna si stěžovala, že se dost nevěnuji synovi, který potřebuje otce, že kdyby šlo jen o to mít dítě, tak by si poradila sama a nemusela by mi působit tolik potíží. Najednou jsem za sebou práskl dveřmi a šel pryč, křičel jsem, že mi nerozumí a že sám nechápu, jak jsem mohl souhlasit s takovým „bláznovstvím“ a mít dítě ve dvaceti, dřív než jsme byli schopni zajistit si minimum finančních prostředků. Postupně jsme spolu přestali spát, ať už z únavy, nebo proto, že jsme si pořád šli na nervy.

Začala se mě zmocňovat deprese, zdálo se mi, že mě milovaná žena využívá a manipuluje se mnou. Moje stále podivnější rozpoložení Athéně neuniklo, ale místo aby mi pomohla, soustřeďovala svou energii jen na Viorela a na hudbu. Útočištěm se mi stala práce. Občas jsem mluvil s rodiči a pokaždé jsem od nich slyšel známé tvrzení, že „měla dítě, jen aby si tě k sobě připoutala“.

Na druhé straně Athéna byla stále nábožnější. Okamžitě požadovala křest a prosadila rumunské jméno – Viorel. Myslím, že až na pár přistěhovalců se v Anglii nikdo Viorel nejmenuje, ale připadalo mi to inspirativní a znovu jsem pochopil, že Athéna si vytváří zvláštní spojení s minulostí, kterou vlastně ani neprožila – s dobou strávenou v sirotčinci v Sibiu.

Pokoušel jsem se všemu přizpůsobit, ale cítil jsem, že kvůli dítěti ztrácím Athénu. Naše hádky byly stále častější, vyhrožovala mi, že odejde z domova, protože prý Viorel přijímá z našich konfliktů „negativní energii“. Jednou v noci jsem po dalších výhrůžkách místo ní odešel z domu já a myslel jsem, že se vrátím, jen co se trochu uklidním.

Bez cíle jsem chodil Londýnem, proklínal život, který jsem si sám zvolil, dítě, jež jsem byl ochoten mít, ženu, která jako by už neměla zájem o mou přítomnost. Vešel jsem náhodně do prvního baru u stanice metra a hodil do sebe čtyři sklenky whisky. Když tam v jedenáct hodin zavřeli, zašel jsem do jednoho obchodu, kde mají otevřeno až do rána, koupil jsem si další whisky, sedl si na náměstí na lavičku a pil dál. Obklopila mě nějaká parta mladých lidí, kteří chtěli, abych se s nimi o tu láhev rozdělil, já jsem odmítl, a tak mě zmlátili. Hned nato se objevila policie a skončili jsme na komisařství.

Mne pustili, jakmile jsem učinil výpověď. Samozřejmě jsem nikoho neobvinil, řekl jsem, že to byla jen nesmyslná hádka, jinak
bych pak musel několik měsíců docházet k soudu jako oběť útoku. Byl už jsem však tak opilý, že když jsem chtěl odejít, svalil jsem se inspektorovi na stůl. Ten člověk se dopálil, ale místo aby mě zatkl pro znevažování úřední osoby, vystrčil mě ven.
A tam stál jeden z těch, co mě napadli, a děkoval mi, že jsem případ nerozvířil. Dodal, že jsem celý zablácený a zkrvavený, a doporučoval, abych se napřed do něčeho převlékl, než půjdu domů. Místo abych šel svou cestou, poprosil jsem ho o laskavost: aby mě vyslechl, protože jsem se nutně potřeboval vymluvit.

Asi hodinu tiše poslouchal mé stesky. Ve skutečnosti jsem nemluvil s ním, ale sám se sebou, s mladým mužem, který měl před sebou celý život, kariéru, která mohla být skvělá, rodiče, jejichž styky by mu otevřely mnohé dveře, ale který teď vypadal jako nějaký žebrák z Hampsteadu (pozn. red.: londýnská čtvrť), opilý, utahaný, sklíčený, bez peněz. To vše kvůli ženě, která o mě ani nestála.

Když jsem skončil, už jsem své situaci rozuměl líp: tenhle život jsem si vybral v přesvědčení, že láska může vždycky všecko zachránit. Ale není to pravda: někdy nás nakonec zavede do propasti, a je to o to horší, že s sebou obvykle strhneme své drahé. Já teď byl na nejlepší cestě zničit existenci nejen svou, ale také Athény a Viorela.

V té chvíli jsem si sám zas jednou opakoval, že jsem muž, a ne chlapec, který se narodil ve zlaté kolébce, a že důstojně čelím všem výzvám, které přede mnou stojí. Šel jsem domů, Athéna už spala s dítětem v náruči. Vykoupal jsem se, pak jsem venku vyhodil špinavé šatstvo do smetí a podivně střízlivý jsem si šel lehnout.

Nazítří jsem řekl, že se chci rozvést. Athéna se zeptala proč.

„Protože tě miluji. Miluji Viorela. A nedělám nic jiného, než že vás oba obviňuji z toho, že jsem se vzdal svého snu stát se inženýrem. Kdybychom byli nějaký čas počkali, všecko by bylo jiné, ale tys myslela jen na své plány – a zapomněla jsi do nich zahrnout mne.“

Athéna nereagovala, jako by už na něco takového čekala nebo jako by podvědomě takový postoj sama vyvolala.
Srdce mi krvácelo, protože jsem myslel, že mě bude prosit, abych zůstal. Ale Athéna vypadala klidně, odevzdaně, a starala se jen, aby dítě náš rozhovor neslyšelo. V té chvíli jsem si byl jist, že mě nikdy nemilovala, že jsem byl jenom nástrojem k uskutečnění jejího bláznivého snu mít dítě v devatenácti letech.

Řekl jsem jí, že byt a nábytek si může nechat, ale ona odmítla: nějaký čas bude u matky, najde si zaměstnání a byt pronajme. Zeptala se, jestli může počítat s finanční pomocí pro Viorela. Okamžitě jsem souhlasil.

Vstal jsem, dlouze jsem ji naposled políbil a znovu jsem ji přemlouval, ať tam zůstane. Tvrdila, že půjde k matce, hned jak si sbalí věci. Ubytoval jsem se v levném hotelu a každý večer jsem čekal, že mi zavolá a bude prosit, abych se vrátil, že začneme nový život – já jsem byl dokonce ochoten znovu začít starý život, kdyby to bylo třeba, protože v tom odloučení jsem si uvědomil, že nikdo a nic na světě mi není dražší než má žena a můj syn.

Za týden mi konečně zavolala. Ale řekla jen, že už si všechno odstěhovala a nehodlá se vrátit. Za čtrnáct dní jsem se dozvěděl, že si najala malý podkrovní byt v Basset Road, kde musela každý den vystoupit i s dítětem do třetího poschodí. Po dvou měsících jsme nakonec podepsali rozvodové listiny.

Moje opravdová rodina odešla navždy. A rodina, v níž jsem se narodil, mě přijala s otevřenou náručí.

Hned po rozvodu a nesmírném utrpení, jež jsem pociťoval, jsem si kladl otázku, jestli to opravdu nebylo špatné a nedůsledné rozhodnutí, jaké dělávají lidé, kteří si v mládí přečtou spoustu milostných příběhů a za každou cenu chtějí napodobovat mýtus o Romeovi a Julii. Když se bolest utišila – a na to je jediný lék, totiž čas –, pochopil jsem, že mi život umožnil potkat jedinou ženu, kterou jsem byl schopen milovat po celý život. Každá chvilka vedle ní stála za to a přes všechno, k čemu došlo, bych každý svůj krok opakoval.

Ale čas kromě toho, že hojí rány, mi ukázal něco pozoruhodného: člověk může během své existence milovat víc než jednu osobu. Znova jsem se oženil, se svou druhou ženou jsem šťastný a neumím si představit, jak bych mohl žít bez ní. To však není důvod, abych se zřekl všeho, co jsem prožil, ovšem za předpokladu, že se nepokusím obě zkušenosti neprozřetelně srovnávat; lásku nelze měřit, jako měříme nějakou silnici nebo výšku budovy.

Z mého vztahu s Athénou zůstalo něco velice důležitého: syn, její velký sen, jak mi to upřímně řekla dřív, než jsme se rozhodli vzít. S druhou ženou mám také dítě a na klady i zápory otcovství jsem připraven lépe než před dvanácti roky.
Když jsem jednou přišel pro Viorela, aby se mnou strávil víkend, rozhodl jsem se Athény na něco zeptat: proč zůstala tak klidná, když uslyšela, že se s ní chci rozvést.

„Protože jsem se v životě naučila trpět mlčky,“ odpověděla.

A teprve pak mě objala a vyplakala všechny slzy, které tenkrát neprolila.

Příští kapitola bude on-line: 23.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho

Ovšemže mě velice překvapilo, když ta velice mladá dvojice přišla k nám do kostela, abychom zařídili obřad. Lukáse Jessen-Petersena jsem téměř neznal a téhož dne jsem zjistil, že jeho rodina, pocházející z málo známé dánské šlechty, proti tomu svazku rozhodně vystupuje. A nejen proti sňatku, ale také proti církvi.

Jeho otec na základě opravdu nepopiratelných vědeckých argumentů říkal, že Bible, z níž celé náboženství vychází, není ve skutečnosti kniha – ale koláž šestašedesáti různých rukopisů, u nichž není známo skutečné jméno ani totožnost autora; že mezi napsáním první a poslední knihy uplynulo skoro tisíc let, víc času než od doby, kdy Kolumbus objevil Ameriku. A že žádná živá bytost na celé planetě – od opic po ptáky – nepotřebuje desatero přikázání, aby věděla, jak se má chovat. Důležité je jenom to, aby se všichni řídili zákony přírody, a svět setrvá v harmonii.

Ovšemže čtu Bibli. Ovšemže vím něco o její historii. Ale lidé, kteří ji sepsali, byli nástroji Božské moci a Ježíš vytvořil spojenectví silnější než desatero přikázání: lásku. Ptáci, opice a všemožná další boží stvoření poslouchají své pudy a dodržují jen to, co je naprogramováno. V případě lidské bytosti je všechno mnohem složitější, protože člověk zná lásku a její nástrahy.

No prosím. Už zase kážu, místo abych mluvil o svém setkání s Athénou a Lukásem. Když jsem hovořil s tím chlapcem – a říkám hovořil, protože nepatříme k téže víře, a já tedy nejsem vázán zpovědním tajemstvím –, dozvěděl jsem se, že kromě antiklerikalismu, který u nich doma panuje, se tam zvedl také silný odpor vůči Athéně jakožto cizince. Měl jsem chuť požádat ho, ať cituje přinejmenším jednu pasáž z Bible, kde není žádné vyznání víry, ale výzva k zdravému rozumu:

„Nebudeš míti v ohavnosti Idumejského, nebo bratr tvůj jest, aniž Egyptského v ohavnosti míti budeš, nebo jsi byl pohostinu v zemi jeho.“

Promiňte. Znovu začínám citovat Bibli, ale slibuji, že od nynějška už si dám pozor. Po rozhovoru s chlapcem jsem strávil minimálně dvě hodiny s Sherine – nebo s Athénou, jak si dávala říkat.

Athéna mě vždycky zajímala. Od té doby, co začala chodit do kostela, měla podle mě velice jasný cíl: stát se svatou. Řekla mi, že její snoubenec o tom neví, ale že krátce před vypuknutím občanské války v Bejrútu zažila něco hodně podobného jako sv. Terezie z Lisieux: viděla krev na ulicích. Můžeme to vše přičítat nějakému traumatu z dětství a dospívání, ale fakt je, že tuhle zkušenost, známou jako „tvůrčí posedlost posvátnem“, ve větší či menší míře udělá každý. Znenadání, ve zlomku vteřiny, pocítíme, že celý náš život je ospravedlněn, naše hříchy odpuštěny, láska že je vždycky silnější a může nás nadobro změnit.

Avšak právě v té chvíli máme také strach. Odevzdat se cele lásce, ať božské, nebo lidské, znamená zříci se všeho – a to i vlastního blaha nebo své schopnosti rozhodovat. Znamená to milovat v nejhlubším slova smyslu. Ve skutečnosti nechceme být spaseni tak, jak to k našemu vykoupení určil Bůh: chceme si udržet naprostou vládu nad všemi kroky, být si plně vědomi svých rozhodnutí, být schopni zvolit si předmět své oddanosti.

S láskou tomu tak není – láska přijde, usadí se a začne všechno řídit. Jenom opravdu velmi silné duše se nechají vést, a Athéna silná duše byla.

Tak silná, že trávila dlouhé hodiny v hluboké kontemplaci. Měla zvláštní nadání pro hudbu; prý výborně tančila, ale protože k tomu se kostel nehodí, zvykla si tam každé ráno nosit kytaru a aspoň chvíli zpívala Panně, než odešla na univerzitu.

Ještě si vzpomínám, jak jsem ji slyšel poprvé. Odsloužil jsem jitřní pro těch pár farníků, kteří jsou ochotni vstávat v zimě časně ráno, když tu mě napadlo, že jsem zapomněl vybrat peníze, které věřící vhodili do pokladničky. Vrátil jsem se a uslyšel hudbu, která způsobila, že najednou jsem viděl všechno jinak, jako by se ovzduší dotkla andělská ruka. V rohu v jakémsi vytržení asi dvacetiletá dívka hrála na kytaru s očima upřenýma na obraz Neposkvrněného početí a zpívala nějaké chvalozpěvy.

Přešel jsem k pokladničce. Všimla si mé přítomnosti a přestala hrát – ale já jsem ji přikývnutím vybídl, ať pokračuje. Pak jsem si sedl na lavici, zavřel oči a poslouchal.

Vtom jako by se z nebes snesl pocit ráje, „tvůrčí posedlost posvátnem“. Dívka snad vytušila, co se v mém srdci děje, a tak začala střídat zpěv s tichem. Ve chvílích, kdy přestala hrát, jsem se modlil. Potom se zase ozvala hudba.

Uvědomoval jsem si, že prožívám nezapomenutelný životní okamžik – právě to, co dokážeme pochopit, až když onen kouzelný okamžik pomine. Byl jsem tam přítomen celou svou bytostí, bez minulosti, bez budoucnosti, žil jsem jenom tím ránem, tou hudbou, něhou, nečekanou modlitbou. Povznesl jsem se do stavu jakési adorace, extáze, vděčnosti za to, že jsem přes námitky své rodiny šel za tím, k čemu jsem se cítil povolán. Z prostoty kostela, z dívčina hlasu, z jitřního světla, jež zalévalo vše kolem, jsem zas jednou pochopil, že velikost Boha se projevuje v prostých věcech.

Po mnoha slzách a chvíli, která mi připadala jako věčnost, dívka zmlkla. Otočil jsem se a zjistil, že patří k mé farnosti. Od té doby jsme se spřátelili a vždy, když to bylo možné, jsme takto společně adorovali hudbou.

Avšak představa sňatku mě úplně zaskočila. Vzhledem k tomu, že už jsme se dost sblížili, chtěl jsem vědět, jak ji asi přijme manželova rodina.

„Špatně, velice špatně.“

Opatrně jsem se zeptal, jestli ji k svatbě nenutí nějaký důvod.

„Jsem panna. Nejsem těhotná.“

Chtěl jsem vědět, jestli už uvědomila svou rodinu, a ona přisvědčila – reagovali s úlekem, matka se rozplakala a otec jí vyhrožoval.

„Když sem přicházím chválit svou hudbou Pannu, nemyslím na to, co řeknou druzí: jenom se s ní dělím o své city. Taková jsem od mládí: nádoba, v níž se může projevit Boží energie. A tato energie mě teď žádá, abych měla dítě a mohla mu dát to, co mi nikdy nedala moje biologická matka: ochranu a bezpečí.“

Na téhle zemi není nikdo v bezpečí, odpověděl jsem. Má přece před sebou ještě dlouhou budoucnost, je dost času, aby se projevil zázrak stvoření. Ale Athéna už se rozhodla:
„Svatá Terezie se nevzpírala nemoci, která ji postihla: právě naopak, viděla v tom znamení Slávy. Svatá Terezie byla mnohem mladší než já, bylo jí patnáct, když se rozhodla vstoupit do kláštera. Zakázali jí to, ale nesouhlasila: šla si promluvit přímo s papežem – umíte si to představit? Mluvit s papežem! A svých cílů dosáhla.

Tatáž Sláva po mně teď požaduje něco mnohem snadnějšího a šlechetnějšího než smířit se s nemocí – abych byla matkou. Kdybych čekala dlouho, nemohla bych být svému dítěti společnicí, rozdíl věku by byl velký a neměly bychom společné zájmy.“

Nebyla by jediná, namítl jsem.

Ale Athéna pokračovala, jako by mě neslyšela:

„Jsem šťastná, jen když si myslím, že Bůh existuje a naslouchá mi; to však nestačí, aby člověk žil dál, a nic jako by nemělo smysl. Snažím se projevovat radost, kterou nemám, skrývám smutek, abych nedělala starosti těm, kdo mě tolik milují a pečují o mě. V poslední době jsem však uvažovala o sebevraždě. V noci před spaním sama se sebou dlouze hovořím a prosím, aby ta myšlenka ode mě odešla, byl by to nevděk vůči druhým, útěk, způsob, jak šířit na zemi tragédii a ubohost. Ráno sem chodím rozmlouvat se Světicí, prosit, aby mě zbavila zlých duchů, s nimiž hovořím v noci. Až dosud se mi to dařilo, ale začínám slábnout. Vím, že mám nějaké poslání, které jsem dlouho odmítala, a teď je musím přijmout.

To poslání je být matkou. Musím je splnit, nebo zešílím. Nepocítím-li, jak ve mně roste život, nedokážu dál přijímat život zvenčí.“

Příští kapitola bude on-line: 20.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho

Athéna už věděla, že ji rodiče adoptovali, když jsem se s ní setkal poprvé. Bylo jí devatenáct a právě se chystala poprat v univerzitní kavárně jen proto, že někdo, kdo ji považoval za Angličanku (měla bílou pleť, hladké vlasy, oči střídavě zelené nebo šedé), řekl cosi nelichotivého o Blízkém východě.

Zrovna začal semestr a studenti se ještě vzájemně neznali. Ta dívka však vstala, popadla druhou za límec a rozkřikla se jako blázen:

„Rasistko!“

Uviděl jsem zděšený výraz napadené i vzrušené pohledy ostatních studentů, kteří napjatě čekali, co se bude dít. Protože už jsem byl o rok výš, okamžitě jsem předvídal následky: rektorát, stížnosti, možná vyloučení ze školy, policejní vyšetřování rasismu atd. Všichni měli co ztratit.

„Drž hubu!“ zařval jsem instinktivně.

Žádnou z těch dvou jsem neznal. Nejsem spasitel světa a upřímně řečeno, občasná rvačka může mladé lidi leda vzpružit. Ale ten výkřik a následující reakce byly silnější než já.

„Přestaň s tím!“ zakřičel jsem znova na hezkou dívku, která držela tu druhou, taky hezkou, za krk. Otočila se ke mně a zpražila mě pohledem. A znenadání se něco změnilo. Dívka se usmála – přestože pořád držela hrdlo své kolegyně.
„Zapomněl jsi říct: prosím.“

Pustila děvče a vykročila ke mně. Všechny hlavy se za ní otočily.

„Je vidět, že máš slušné vychování. Nemáš taky náhodou cigaretu?“

Podal jsem jí krabičku a šli jsme si zakouřit do campusu. Vztek zmizel a najednou se chovala úplně klidně, za chvíli už se smála, bavila se se mnou o počasí a vyptávala se, kterou hudební skupinu mám nejraději. Slyšel jsem zvonek svolávající na přednášky a povzneseně jsem ignoroval něco, k čemu mě celý život vedli: dodržování kázně. Dál jsem si s ní povídal, jako by už neexistovala univerzita, hádky, menzy, vítr, zima, slunce. Existovala jen ta šedooká žena přede mnou, která říkala naprosto nezajímavé a zbytečné věci, a přece by mě tam dokázaly držet až do smrti.

Za dvě hodiny už jsme spolu obědvali. Za sedm hodin jsme v jednom baru večeřeli a pili to, co nám jíst a pít dovolil můj rozpočet. Náš rozhovor začal být osobnější a brzo už jsem znal téměř celý její život – Athéna mi vyprávěla podrobnosti z dětství a dospívání, ani jsem se nepotřeboval na nic ptát. Později jsem se dověděl, že takhle se chová ke každému; ale tenkrát jsem si připadal jako ten nejúžasnější ze všech mužů na povrchu zemském. V Londýně získala azyl jako uprchlice před občanskou válkou v Libanonu. Otci, maronitskému křesťanovi (pozn. red.: větev římskokatolické církve, která nevyžaduje kněžský celibát a má vlastní liturgii), tam hrozila smrt za spolupráci s vládou, a přesto se stále nemohl odhodlat k emigraci, dokud Athéna tajně nevyslechla jeden jeho telefonický hovor a nerozhodla se, že je načase dospět, převzít odpovědnost dcery a chránit ty, které tolik milovala.

Předvedla pár tanečních kroků, tvářila se, že je v transu (naučila se to na gymnáziu, když si četli o životě svatých), a začala mluvit. Nevím, jak dokáže dítě zařídit, aby se na základě jeho řečí dospělí k něčemu odhodlali, ale Athéna tvrdila, že se to tak skutečně stalo, otec byl pověrčivý a ona byla naprosto přesvědčena, že zachránila rodičům život.

Přišli sem jako uprchlíci, ale ne jako žebráci. Libanonská komunita se rozšířila po celém světě, otci se hned podařilo obnovit obchodní jednání a život šel dál. Athéna mohla chodit do dobrých škol, věnovala se tanci – své vášni – a po střední škole si zvolila fakultu inženýrství.

V Londýně ji rodiče vzali na večeři do jedné z nejdražších restaurací a šetrně jí sdělili, že je adoptované dítě. Předstírala překvapení, objala je a řekla, že na jejich vztahu to nic nemění.

Ve skutečnosti už jí jednou jistý vzdálený příbuzný vmetl nenávistně do tváře: „Nejsi nic jiného než nevděčný sirotek, dokonce ani nemanželská dcera nejsi, a vůbec se neumíš chovat.“ Hodila na něj popelník a zranila ho na tváři, dva dny vskrytu proplakala, ale brzo se se svou situací smířila. Příbuznému zůstala na památku jizva, kterou nemohl nijak vysvětlit, říkal jen, že ho na ulici přepadli.

Chtěl jsem si s ní smluvit schůzku hned na příští den. Rovnou mi řekla, že je panna, v neděli chodí do kostela a o zamilované románky se nezajímá – čte spíš všechno, co sežene o situaci na Blízkém východě. Prostě má co dělat. Až moc.
„Lidé se domnívají, že jediným snem ženy je vdát se a mít děti. A ty si myslíš, že kvůli všemu, čím jsem prošla, jsem v životě hodně trpěla. Není to pravda, tyhle řeči znám, i jiní muži se už se mnou chtěli sblížit pod záminkou, že mě ‚budou chránit‘ před tragickými událostmi.

Zapomínají, že už od starého Řecka se lidé vracejí z boje buď mrtvi na štítě, nebo silnější se svými jizvami. To druhé je lepší: jsem na bitevním poli od narození, žiju dál a nepotřebuju, aby mě někdo chránil.“

Odmlčela se.

„Vidíš, jak jsem vzdělaná?“

„Moc vzdělaná, ale když napadneš někoho slabšího, naznačuješ, že opravdu potřebuješ ochranu. Mohli tě vyloučit z univerzity.“

„Máš pravdu. Přijímám tvoje pozvání.“

Od toho dne jsme se scházeli pravidelně, a čím blíž jsem k ní měl, tím víc jsem objevoval své vlastní světlo – protože mě podněcovala, abych ze sebe vždycky vydával to nejlepší. Nikdy nečetla žádnou knihu o magii nebo esoterismu: říkala, že je to něco ďábelského, že jedinou spásou je Ježíš, a hotovo. Občas naznačovala cosi, co jako by nebylo v souladu s učením církve:

„Krista obklopovali žebráci, nevěstky, výběrčí daní, rybáři. Nejspíš tím chtěl říct, že božskou jiskru v sobě mají všichni, nikdy nevyhasne. Když jsem klidná, nebo naopak velice vzrušená, cítím, že vibruji spolu s celým vesmírem. A začínám znát věci, které neznám – jako by mé kroky vedl sám Bůh. Jsou chvíle, kdy cítím, že se mi zjevuje všechno.“
A hned se opravovala:

„To je špatné.“

Athéna žila vždycky mezi dvěma světy: tím, co cítila jako skutečné, a tím, čemu ji učila její víra.

Jednou, už skoro po celém semestru rovnic, výpočtů a studia struktur, mi řekla, že z fakulty odejde.

„O tom jsi se mnou nikdy nemluvila!“

„Ani sama sobě jsem si to nechtěla přiznat. Ale dnes jsem byla u své kadeřnice; pracovala dnem i nocí, aby její dcera mohla vystudovat sociologii. Dívka studium dokončila, a potom marně sháněla vhodné místo, až konečně našla práci jako sekretářka u jedné cementářské firmy. Přesto teď moje kadeřnice pyšně opakuje: ‚Moje dcera má vysokou školu.‘
Většina přátel mých rodičů a dětí přátel mých rodičů má diplom z nějaké vysoké školy. To ovšem neznamená, že se jim podařilo pracovat ve vytouženém oboru – právě naopak, šli studovat na univerzitu proto, že v době, kdy se univerzity zdály důležité, kdosi prohlašoval, že k úspěšné kariéře musí mít člověk diplom. A tak svět přichází o výborné zahradníky, pekaře, antikváře, zedníky a spisovatele.“

Řekl jsem jí, ať si tak radikální rozhodnutí napřed trochu rozmyslí. Citovala mi však verše Roberta Frosta:

„Dvě cesty se dělily, já šel tou,

kde jich šlo méně přede mnou,

a pak bylo všechno jiné.“

Nazítří se už na přednáškách neobjevila. Při naší další schůzce jsem se jí zeptal, co bude dělat.

„Vdám se. A budu mít dítě.“

Nebylo to ultimátum. Mně bylo dvacet, jí devatenáct, a já měl za to, že na takový závazek je ještě dost času.

Ale Athéna mluvila velice vážně. A já jsem musel volit, jestli přijdu o to jediné, na čem mi opravdu záleželo – o lásku té ženy – , nebo o svoji svobodu a všecky možnosti, které mi slibovala budoucnost.

Upřímně řečeno, rozhodnutí nebylo nijak těžké.

Příští kapitola bude on-line: 16.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho

Neříkejte jí Athéna, prosím vás. Její pravé jméno je Sherine. Sherine Khalil, milovaná, vytoužená dcera, kterou bychom byli s manželem rádi zplodili sami!

Život však měl jiné plány – je-li osud příliš štědrý, vždycky existuje propast, kam se mohou zřítit všechny sny.

Žili jsme v Bejrútu v době, kdy byl všeobecně považován za nejkrásnější město Blízkého východu. Manžel byl úspěšný podnikatel, brali jsme se z lásky, každý rok jsme jezdili do Evropy, měli jsme přátele, zvali nás na všechny významné společenské události, a jednoho dne jsem dokonce přijala ve svém domě prezidenta Spojených států, jen si to představte! Byly to tři nezapomenutelné dny: v průběhu prvních dvou americká tajná služba prohledala každičký kout našeho domu (ovšem ve čtvrti byli už víc než měsíc, obsadili strategické pozice, najali si byty, přestrojovali se za žebráky nebo zamilované dvojice). A pak jeden den – lépe řečeno dvě hodiny – slavnosti. Nikdy nezapomenu na závist v očích přátel a na naši radost z toho, že se můžeme dát vyfotografovat s nejmocnějším mužem planety.

Měli jsme všechno, až na to, co jsme si přáli nejvíc: dítě. Neměli jsme tedy nic.

Vyzkoušeli jsme všechny způsoby, zavázali jsme se sliby, šli jsme na místa, kde prý je zaručeně možný zázrak, radili jsme se s lékaři, léčiteli, brali jsme léky a pili kouzelné nápoje a elixíry. Dvakrát jsem se podrobila umělému oplodnění, a o dítě jsem přišla. Při tom druhém pokusu jsem ztratila také levý vaječník a pak už žádný lékař nechtěl další podobné dobrodružství riskovat.

Tehdy nám jeden z mnoha přátel znalých naší situace navrhl jediné možné východisko: osvojení dítěte. Řekl, že má kontakty v Rumunsku a že by celá záležitost netrvala dlouho.

Už za měsíc jsme tam letěli; náš přítel vedl důležité obchodní jednání s diktátorem, který v té době v zemi vládl a na jehož jméno si nevzpomínám (pozn. red.: Nicolae Ceauşescu), takže jsme se vyhnuli byrokratickým průtahům a dostali jsme se do adopčního střediska v transylvánském Sibiu. Tam už na nás čekali s kávou, cigaretami, minerálkou a připravenými listinami, stačilo si vybrat.

Zavedli nás do jeslí, kde bylo velice zima, a já se divila, jak v takové situaci mohou ta ubohá stvoření nechat. Nejraději bych je adoptovala všechna a vzala je do naší země, kde bylo slunce a svoboda, ale to byl samozřejmě jenom pošetilý nápad. Procházeli jsme se mezi postýlkami, poslouchali pláč a hrozili se důležitého rozhodnutí, které jsme měli učinit.

Déle než hodinu jsme si s manželem neřekli ani slovo. Vyšli jsme ven, vypili kávu, vykouřili cigaretu, vrátili se – a to se několikrát opakovalo. Neušlo mi, že žena pověřená adopcí už začínala být netrpělivá, museli jsme se konečně rozhodnout; v tom okamžiku jsem se nechala vést instinktem, který bych se odvážila nazvat mateřským, a jako bych právě nalezla dítě, jež v tomhle vtělení mělo být moje, ale přišlo na svět z jiného lůna, ukázala jsem na jednu holčičku.

Zaměstnankyně nám doporučila, abychom si to rozmysleli. Zrovna ona, které tak vadilo naše otálení! Já už jsem se však rozhodla.

Ale ona velice opatrně, aby neranila mé city (myslela, že máme v Rumunsku kontakty na nejvyšších vládních místech), mi pošeptala tak, aby to manžel neslyšel:

„Vím, že to nebude dělat dobrotu. Je to dcera Cikánky.“

Odpověděla jsem, že kultura se nepřenáší v genech – to teprve tříměsíční dítě bude mou a manželovou dcerou a vychováme ji podle našich zvyků. Pozná kostel, kam chodíme, pláže, na nichž se procházíme, bude číst knihy ve francouzštině, studovat na Americké škole v Bejrútu. Kromě toho jsem neměla – a dosud nemám – žádné informace o cikánské kultuře. Vím jen, že putují po světě, moc se nekoupají, podvádějí druhé a v uchu nosí náušnici. Říká se, že mají ve zvyku krást děti, které pak unášejí ve svých vozech, ale v tomhle případě došlo k pravému opaku: opustili dítě, o které jsem se měla postarat já.

Žena se mi to ještě pokoušela vymluvit, já už ale podepisovala listiny a žádala manžela, aby udělal totéž. Na zpáteční cestě do Bejrútu se mi svět hned zdál jiný: Bůh mi dal důvod k existenci, k práci a k boji v tomto slzavém údolí. Bylo s námi dítě, které mělo ospravedlnit veškeré naše úsilí.

Sherine rostla do moudrosti a krásy – tak to asi říkají všichni rodiče, ale myslím, že to bylo opravdu výjimečné dítě. Kteréhosi odpoledne, když už bylo Sherine pět let, mi jeden z mých bratrů řekl, že kdyby chtěla pracovat v cizině, jméno vždycky prozradí její původ – a navrhl, abychom je změnili na nějaké neutrální, jako třeba Athéna. Dnes samozřejmě vím, že neoznačuje jen hlavní město jedné země, ale také bohyni moudrosti, inteligence a války.

A můj bratr nejenomže to věděl, ale také si uvědomoval, jaký problém by arabské jméno mohlo působit v budoucnosti – pohyboval se v politických kruzích jako celá naše rodina a přál si chránit neteř před černými mraky, které on, ale jenom on, dokázal zahlédnout na obzoru. Nejvíc mě překvapilo, že Sherine se zvuk toho slova zalíbil. Téhož odpoledne si sama začala říkat Athéna a už jí to nikdo nevymluvil. I my sami jsme na to přistoupili, aby měla radost, a mysleli jsme, že ji to brzo přejde.

Může snad jméno ovlivnit život člověka? Čas plynul, přezdívka vydržela a my jsme si na ni nakonec zvykli.

V dospívání jsme u Sherine zjistili určité náboženské sklony – věčně bývala v kostele, znala nazpaměť evangelia, a to bylo zároveň požehnání i kletba. Ve světě stále více rozdělovaném různou vírou jsem se bála o dceřino bezpečí. V té době už nám Sherine začala povídat, jako by to bylo docela normální, že má spoustu neviditelných přátel – andělů a svatých, jejichž obrazy vídala v kostele, kam jsme chodili. Všecky děti na světě samozřejmě vidí nějaké přeludy, i když po dosažení určitého věku už si na to ani nevzpomenou. Mají také ve zvyku přisuzovat život neživým věcem, jako panenkám nebo plyšovým tygříkům. Ale začalo mi připadat, že Sherine přehání, když jsem jednou pro ni šla do školy a ona mi řekla, že viděla „bíle oblečenou paní, podobnou Panence Marii“.

Jistěže věřím v anděly. Věřím dokonce, že andělé hovoří s malými dětmi, ale když se něco takového zjevuje dospělému člověku, jde o něco jiného. Znám řadu případů, kdy pastýři nebo vesničané tvrdili, že spatřili paní v bílém – a to jim nakonec zničilo život, protože za nimi začali chodit lidé a chtěli zázraky, kněžím to dělalo starosti, z vesnic se stala poutní místa, a ta nešťastná stvoření pak skončila v klášteře. Proto mě to sdělení velice znepokojilo; v tomhle věku se měla Sherine starat, jak se nalíčit, lakovat si nehty a dívat se na romantické seriály nebo dětské programy v televizi. S mou dcerou nebylo něco v pořádku a já jsem se šla poradit s odborníkem.

„Uklidněte se,“ řekl mi.

Pro dětského lékaře specializovaného na psychologii dítěte, stejně jako pro většinu lékařů, kteří se těmito problémy zabývají, jsou neviditelní přátelé jakousi projekcí snů a pomáhají dítěti odhalit jeho touhy, vyjádřit city, a to vše, aniž mu jakkoli ublíží.

„Ale žena v bílém?“

Odpověděl mi, že Sherine možná dobře nepochopila náš způsob vidění nebo chápání světa. Navrhl, abychom si pomalu začali připravovat půdu, jak jí sdělit, že byla adoptována. Podle vyjádření toho specialisty by bylo nejhorší, kdyby na to přišla sama – pak by začala pochybovat o všech. Její chování by se pak nedalo předvídat.

Od té doby jsme s ní začali jednat jinak. Nevím, jestli si člověk dokáže vzpomenout na něco, co se mu stalo, když byl ještě nemluvně, ale napříště jsme se jí snažili ukázat, jak moc ji milujeme a že se už nemusí uchylovat do světa představ. Měla pochopit, že její viditelný svět je tak krásný, jak jen může být, že rodiče ji ochrání před každým nebezpečím, že Bejrút je nádherný a pláže vždycky plné slunce a lidí. Aniž jsem chtěla onu „ženu“ vytěsňovat, začala jsem s dcerou trávit víc času, zvala jsem k nám její kamarády ze školy, nepromarnila jsem jedinou příležitost, abych jí dokázala, jak je nám drahá.

Tahle strategie byla úspěšná. Můj manžel hodně cestoval, Sherine ho postrádala, a tak se ve jménu lásky rozhodl pozměnit svůj životní styl. Samotářské rozmluvy postupně vystřídalo radostné soužití otce, matky a dcery.

Všechno se dařilo, až jednou v noci Sherine přišla s pláčem ke mně do ložnice a řekla, že má strach, protože se blíží peklo.

Byla jsem doma sama – manžel musel zase odjet – a domnívala jsem se, že právě to jí bylo líto. Ale peklo? Co je vlastně učili ve škole nebo v kostele? Rozhodla jsem se, že nazítří si půjdu promluvit s učitelkou.

Mezitím ale Sherine pořád plakala. Zavedla jsem ji k oknu, ukázala jsem jí Středozemní moře v záři úplňku. Řekla jsem jí, že tu nejsou žádní démoni, ale hvězdy na nebi a lidé, kteří se procházejí po bulváru před naším domem. Vysvětlovala jsem jí, že se nemusí bát, ať je klidná, ale ona se stále třásla a plakala. Když jsem se ji skoro půl hodiny marně pokoušela utišit, znervózněla jsem. Žádala jsem ji, ať s tím přestane, že už není malé dítě. Napadlo mě, že možná začala poprvé menstruovat; šetrně jsem se jí zeptala na krvácení.

Mluvila o spoustě krve.

Vzala jsem kousek vaty, řekla, ať si lehne, abych mohla její „zranění“ ošetřit, o nic nejde, zítra jí to vysvětlím.

Menstruovat však ještě nezačala. Chvilku poplakávala, pak ale už byla tak unavená, že nakonec usnula.

Nazítří však tekla krev hned ráno.

Čtyři lidé byli zavražděni. Pro mě to byla jen jedna z věčných kmenových bitek, na které si už náš národ zvykl. Pro Sherine to nemělo vůbec žádný význam, vždyť si ani nevzpomněla na svou noční můru.

Toho dne se však opravdu přiblížilo peklo a dodnes nezmizelo. Dvacet šest Palestinců zabitých v autobuse téhož dne představovalo odvetu za ranní vraždy. O čtyřiadvacet hodin později už se nedalo vyjít na ulici, protože všude se střílelo. Ve školách se přestalo vyučovat, jedna učitelka přivedla urychleně Sherine domů a od té doby se celá situace vymkla kontrole. Manžel přerušil cestu v polovině a vrátil se domů, celé dny telefonoval přátelům z vlády, a nikdo mu nedokázal vysvětlit pravý stav věcí. Sherine slyšela zvenčí střelbu, uvnitř zase manželův křik, a k mému údivu mlčela. Pokoušela jsem se ji přesvědčit, že to brzo přejde a že se zase budeme moci vrátit na pláž, ale ona odvracela oči a chtěla nějakou knížku na čtení nebo desku, kterou by si poslechla. A zatímco v zemi přetrvávalo peklo, Sherine si četla a poslouchala hudbu.

Nezlobte se, nechci na to moc myslet. Nechci myslet na výhrůžky, kterými nás zastrašovali, ani na to, kdo byl v právu, kdo byli viníci a kdo nevinní. Fakt je, že když chtěl někdo o pár měsíců později přejít určitou ulici, musel nasednout na loď, odjet na Kypr a jinou lodí se zase přiblížit k druhé straně ulice.

Skoro celý rok jsme prakticky zůstávali doma, pořád jsme čekali, až se situace zlepší, a mysleli jsme, že je to přechodné, že vláda nakonec situaci vyřeší. Když jednou ráno Sherine poslouchala na svém malém přenosném gramofonu nějakou desku, zkusila pár tanečních kroků a začala říkat něco jako „bude to trvat dlouho, moc dlouho“.

Chtěla jsem ji přerušit, ale manžel mě zadržel – viděla jsem, že pozorně poslouchá a bere vážně, co to dítě říká. Nikdy jsem nepochopila, proč tomu přikládal takovou důležitost, a dodnes o té záležitosti nemluvíme; je to pro nás tabu.

Hned nazítří přistoupil k nečekaným opatřením; za čtrnáct dní už jsme odplouvali do Londýna. Později jsme se dozvěděli – ačkoli o tom neexistují konkrétní statistické údaje – , že za ty dva roky občanské války zemřelo asi 44 000 osob, 180 000 jich bylo zraněno a tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. Boje pokračovaly dál z jiných důvodů, zemi obsadila cizí vojska a peklo nepřestalo dodnes.

„Bude to trvat hodně dlouho,“ řekla Sherine. Panebože, naneštěstí měla pravdu.

Příští kapitola bude on-line: 13.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho

Athéna? Zajímavé jméno! Podívejme se na to…, její nejvyšší číslo je devět. Optimistická, společenská, vyčnívající z davu. Lidé u ní mají vyhledávat pochopení, soucit, šlechetnost, a právě proto ona sama musí být velice opatrná, protože vzrůstající popularita jí může stoupnout do hlavy, až nakonec ztratí víc, než získala. Také by si měla dávat pozor na jazyk, protože ráda mluví víc, než káže zdravý rozum.

Nyní k jejímu nejnižšímu číslu: jedenáct. Myslím, že touží po nějakém vůdčím postavení. Zájem o mystická témata; jejich prostřednictvím se snaží nalézt harmonii pro všechny kolem.
To je však v přímém rozporu s číslem devět, totiž součtem dne, měsíce a roku jejího narození zkráceném na jedinou číslici: vždy bude podléhat závisti, smutku, introverzi a rozhodnutím, jež pramení z temperamentu. Pozor na tyto negativní vibrace: přílišná ctižádost, netolerance, zneužívání moci, výstřednost.

Navrhuji, aby se vzhledem k tomuto konfliktu věnovala něčemu, co nepředpokládá emocionální styk s lidmi, jako například práci v oblasti informatiky nebo inženýrství.

Že je mrtvá? Promiňte. A co vlastně dělala?

Co vlastně Athéna dělala? Athéna dělala ode všeho trochu, ale kdybych měl její život shrnout, řekl bych: kněžku, jež rozuměla silám přírody. Lépe řečeno, byla někým, kdo prostě proto, že nemohl v životě příliš ztratit nebo očekávat, riskoval víc, než je obvyklé, a nakonec se změnil v ty síly, o nichž se domníval, že je ovládá.

Byla zaměstnána v supermarketu, v bance, prodávala pozemky a v žádném z těchto míst neopomněla projevit kněžku, kterou v sobě měla. Žil jsem s ní osm let a tohle jí dlužím: musím uvést na pravou míru její pověst, její identitu.

Nejtěžší při shromažďování těchto výpovědí bylo přesvědčit druhé, aby mi dovolili použít jejich skutečná jména. Jedni říkali, že do takového příběhu nechtějí být zapleteni, jiní se snažili skrývat své názory a pocity. Vysvětloval jsem, že mým skutečným záměrem je docílit, aby ji všichni zúčastnění lépe pochopili, a že anonymním výpovědím by nikdo nevěřil.
Jelikož každý z dotázaných si myslel, že zná jedinou a definitivní verzi kterékoli sebeméně důležité události, nakonec souhlasili. Během natáčení jsem zjistil, že nic nelze brát absolutně, všechno závisí na chápání jedince. A nejlepší způsob, jak se dozvědět, kdo jsme, bývá snažit se zjistit, jak nás vidí druzí.

Tím nechci říct, že uděláme, co se od nás čeká; přinejmenším si však lépe porozumíme. Tímhle jsem byl povinen Athéně.

Oživit celý její příběh. Sepsat její mýtus.

Příští kapitola bude on-line: 09.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho

Jestliže nám zatelefonuje muž, jehož neznáme, popovídá si s námi, nic nenaznačuje, neříká nic zvláštního, ale i tak se nám věnuje se vzácnou pozorností, jsme s to jít večer spát docela zamilované. Takové jsme, a není v tom nic pomýleného – je v povaze ženy, že se snadno otevírá lásce.

Právě tato láska mne otevřela pro setkání s Matkou, když mi bylo devatenáct let. Stejně tak stará byla Athéna, když se poprvé dostala do transu při tanci. To ale bylo jediné, co jsme měly společného – věk iniciace.

Ve všem ostatním jsme se úplně a hluboce lišily, zvlášť v tom, jak jsme jednaly s lidmi. Jako její učitelka jsem jí dávala ze sebe to nejlepší, aby si mohla uspořádat vnitřní hledání. Jako její přítelkyně – ačkoli nevím jistě, jestli tenhle cit opětovala – jsem se ji snažila důrazně upozornit na fakt, že svět ještě není připraven na změny, které chtěla vyvolávat. Vzpomínám si, že jsem pár noci probděla, než jsem se rozhodla dovolit jí, aby jednala naprosto svobodně a šla pouze za hlasem svého srdce.
Její hlavní problém spočíval v tom, že byla ženou dvaadvacátého století, která žila v jednadvacátém století – a všem umožnila, aby si to uvědomili. Zaplatila za to? Bezpochyby. Zaplatila by však mnohem vyšší cenu, kdyby byla potlačila svou nezkrotnost. Byla by zahořklá, frustrovaná, ustavičně by se starala, „co si pomyslí druzí“, ustavičně by říkala „počkej, napřed musím vyřešit tyhlety záležitosti, pak se budu věnovat svým snům“, ustavičně by si stěžovala, že „ideálních podmínek se nikdy nedočká“.

Všichni hledají dokonalého učitele; ovšem učitelé jsou lidé, přestože jejich ponaučení mohou být božská – a právě to druzí těžko přijímají. Nesmíme si plést učitele s lekcí, rituál s extází, přenašeče symbolu s vlastním symbolem. Tradice je spjata se setkáváním se silami života, a ne s osobami, které to přenášejí. Jsme však slabí: prosíme Matku, aby nám poslala vůdce, zatímco ona posílá jen znamení na cestě, kterou se musíme ubírat.

Běda těm, kdo hledají pastýře, místo aby toužili po svobodě! Setkání s vyšší energií je v dosahu každého člověka, vzdaluje se však těm, kteří převádějí svou odpovědnost na jiné. Náš čas na této zemi je posvátný a my musíme velebit každý okamžik.
Lidé úplně zapomněli, jak je to důležité: ba i církevní svátky se změnily v příležitost jít na pláž, do parku, jet lyžovat. Už nejsou žádné obřady. Už nedokážeme přeměnit obyčejný čin v posvátný projev. Při vaření si stěžujeme, že je to ztráta času, místo abychom přeměňovali lásku v jídlo. Práci považujeme za boží prokletí, místo abychom se z užívání svých schopností těšili a šířili jejich prostřednictvím energii Matky.

Athéna vynesla na povrch nesmírně bohatý svět, který všichni nosíme v duši, ale neuvědomila si, že lidé nejsou dosud připraveni přijmout svou moc.

Když my, ženy, hledáme smysl života nebo cestu poznání, vždycky se ztotožňujeme s jedním ze čtyř klasických archetypů.
Panna (a teď nemám na mysli sexualitu) je ta, jejíž hledání předpokládá naprostou nezávislost, a vše, co se naučí, je plodem její schopnosti čelit výzvám sama.

Mučednice objevuje v bolesti, v odevzdání a v utrpení způsob, jak poznat sama sebe.

Světice nalézá v bezmezné lásce, ve schopnosti dávat, a nic za to nechtít skutečný důvod své existence.
A konečně Čarodějka jde za naprostým a neomezeným potěšením – a tím ospravedlňuje vlastní existenci.

Athéna byla současně všemi čtyřmi archetypy, zatímco my bychom si obvykle měli zvolit jen jednu z těchto ženských tradic.

Její chování můžeme samozřejmě zdůvodnit tím, že všichni, kdo se dostávají do transu nebo extáze, ztrácejí kontakt s realitou. Není to pravda: hmotný a duchovní svět jsou totéž. Božské můžeme spatřovat v každém zrnku prachu, což nám nezabrání smýt je vlhkou houbou. Božské nezmizí, ale promění se v čistý povrch.

Athéna si měla dávat větší pozor. Když tak uvažuji o životě a smrti této své žákyně, myslím, že bude lépe, když poněkud změním způsob vlastního jednání.

Příští kapitola bude on-line: 06.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho

„Nikdo nemůže s nikým manipulovat. V každém vztahu obě strany vědí, co dělají, i když si pak jedna z nich začne stěžovat, že ji ta druhá využila.“

Tak to říkala Athéna – dělala však pravý opak, protože ona mě využívala a manipulovala se mnou bez ohledu na moje city. Celá záležitost je ještě vážnější, hovoříme-li o magii; byla koneckonců mou učitelkou, pověřenou předat posvátná mystéria, probudit neznámou sílu, která je v nás všech. Když se odvážíme na toto neznámé moře, důvěřujeme slepě těm, kdo nás vedou – věříme totiž, že vědí víc než my.

Já však tvrdím: nevědí. Ani Athéna, ani Edda, ani lidé, jež jsem jejich prostřednictvím poznala. Athéna mi říkala, že se učí vyučováním, a přestože jsem tomu zpočátku nechtěla věřit, později jsem si ověřila, že to může být pravda, a nakonec jsem zjistila, že je to jeden z mnoha jejích způsobů, jimiž nás vždy přiměla, abychom v nestřeženém okamžiku podlehli jejímu kouzlu.

Lidé, kteří se věnují duchovnímu hledání, nemyslí: chtějí výsledky. Chtějí se cítit mocní, vzdálení bezejmenným masám. Chtějí být mimořádní. Athéna si zahrávala s cizími city děsivým způsobem.

Myslím, že kdysi v minulosti hluboce obdivovala svatou Terezii z Lisieux. Katolické náboženství mě nezajímá, ale slyšela jsem, že Terezie měla jakési mystické i fyzické spojení s Bohem. Athéna se jednou zmínila, že by chtěla mít podobný osud jako Terezie: měla tedy vstoupit do kláštera a zasvětit život rozjímání nebo službě chudým. Bylo by to pro svět mnohem užitečnější a nebylo by to tak nebezpečné, jako když se hudbou a rituály vedou lidé k určité intoxikaci, při níž mohou vejít ve styk nejen s tím lepším, ale i s tím horším v sobě samých.

Já jsem za ní šla, když jsem pátrala po smyslu svého života – i když jsem to při našem prvním setkání zastírala. Měla jsem si hned ze začátku všimnout, že tohle Athénu moc nezajímá: chtěla žít, tančit, milovat, cestovat, shromažďovat kolem sebe lidi, aby ukázala, jak je moudrá, aby předváděla své schopnosti, provokovala sousedy, zneužívala všeho, co je v nás nejobyčejnějšího – přestože se svému hledání snažila dodat duchovního lesku.

Pokaždé, když jsme se sešly, ať k nějakým magickým obřadům, nebo abychom si zašly někam do hospody, jsem cítila její moc. Projevovala se tak silně, že byla takřka hmatatelná. Nejdřív mě to fascinovalo, chtěla jsem být jako ona. Jednou však začala v hospodě vykládat o „Třetím rituálu“, který zahrnuje sexualitu. Udělala to před mým přítelem pod záminkou, že mě učí. Podle mě však chtěla svést muže, kterého jsem milovala.

A nakonec se jí to samozřejmě podařilo.

Nemá se mluvit špatně o lidech, kteří z tohoto života přešli do astrálního plánu. Athéna se nebude muset zodpovídat mně, ale těm silám, kterých využila k vlastnímu prospěchu, místo aby je soustředila k dobru lidstva a k svému duchovnímu pozdvižení.

A nejhorší je, že všechno, co jsme společně začaly, mohlo vyjít, nebýt jejího sklonu k exhibicionismu. Stačilo jednat diskrétněji, a dnes bychom společně plnily poslání, jež nám bylo svěřeno. Ona se však nedokázala ovládnout, myslela, že má vždycky pravdu a že překoná všechny překážky pouhou schopností svádět.

Jak to dopadlo? Zůstala jsem sama. A práce už nemohu nechat v polovině – budu muset jít až do konce, ačkoli se někdy cítím slabá a skoro vždy sklíčená.

Nepřekvapuje mě, že její život skončil takhle: ustavičně si zahrávala s nebezpečím. Říká se, že extroverti jsou nešťastnější než introverti a že si to musejí kompenzovat tím, že sami sobě dokazují, jak jsou spokojení, veselí a plni života; aspoň v jejím případě je tenhle postřeh naprosto správný.

Athéna si uvědomovala své charisma a působila utrpení všem, kdo ji milovali.

I mně.

Příští kapitola bude on-line: 03.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho

Nikdo nerozsvítí lampu, aby zůstala skryta za dveřmi: smyslem světla je šířit světlo, otvírat oči, ukazovat zázraky kolem.

Nikdo neobětuje to nejdůležitější, co má: lásku.

Nikdo nevydává své sny do rukou těch, kdo je mohou zničit.

Až na Athénu.

Dlouho po její smrti mě její bývalá učitelka požádala, abych ji doprovodil do skotského města Prestopans. Toto město využilo jednoho feudálního zákona, který byl pak hned následující měsíc zrušen, a udělilo milost jednaosmdesáti osobám – a jejich kočkám – , popraveným v šestnáctém a sedmnáctém století za čarodějnictví.

Oficiální mluvčí barona z Prestoungrange a Dolphinstounu prohlásil, že „většina z nich byla odsouzena bez konkrétních důkazů, pouze na základě výpovědí svědků obžaloby, kteří tvrdili, že vycítili přítomnost zlých duchů“.

Nemá smysl znovu připomínat všechny výstřelky inkvizice s jejími mučírnami a hranicemi, jež plály nenávistí a pomstou. Cestou mi však Edda několikrát opakovala, že ji na tom zarazilo něco, co nemohla připustit: město a čtrnáctý baron z Prestoungrange a Dolphinstounu „udělují milost“ osobám brutálně popraveným.

„Žijeme v jednadvacátém století, a potomci skutečných zločinců, těch, kteří zabíjeli nevinné, si ještě osobují právo ‚omilostňovat‘. Rozumíš mi, Herone.“

Rozuměl jsem. Rozmáhá se nový hon na čarodějnice; zbraní tentokrát není rozžhavené železo, nýbrž ironie nebo represe. Na každého, kdo náhodou odhalí svou vlohu a o své schopnosti se odváží mluvit, se většinou pohlíží s nedůvěrou. A obvykle manžel, manželka, otec, syn nebo kdokoli jiný – místo aby na to byli pyšní – , mu nakonec zakazují něco o tom říkat v obavě, že se rodina zesměšní.

Než jsem poznal Athénu, považoval jsem to jen za nečestný způsob, jak zneužívat zoufalství lidské bytosti. Moje cesta do Transylvánie, jejímž účelem bylo natočit dokumentární film o upírech, měla rovněž ukázat, jak snadno se nechají lidé oklamat; určité pověry, přestože vypadají nesmyslně, setrvávají v lidském imaginárnu a nakonec jich využívají osoby bez jakýchkoli skrupulí. Když jsem navštívil Draculův hrad, rekonstruovaný jen proto, aby měli turisté pocit, že jsou na nějakém výjimečném místě, přišel za mnou jakýsi vládní činitel; naznačoval, že dostanu skutečně cenný dar (jak se vyjádřil), pokud bude film promítán v BBC. Podle tohoto činitele jsem napomáhal šířit význam onoho mýtu, což si zasloužilo štědrou odměnu. Jeden z průvodců řekl, že počet návštěvníků každým rokem vzrůstá a že jakákoli zmínka o tomto místě bude pozitivní, i když se v ní bude tvrdit, že hrad není původní, že Vlad Dracula byl historickou postavou bez jakéhokoliv vztahu k tomu mýtu a že to vše není víc než třeštění jednoho Ira (pozn. red.: míněn Bram Stoker), který ten kraj nikdy nenavštívil.

Právě v té chvíli jsem pochopil, že i když podám fakta naprosto přesně, nedobrovolně budu napomáhat lži; přestože můj scénář měl naopak ono místo zbavit nánosu mýtu, lidé uvěří tomu, čemu věřit chtějí; průvodce měl pravdu, spolupracoval bych vlastně na ještě větší propagaci. Okamžitě jsem od projektu upustil, ačkoli jsem do cesty a výzkumu vložil nemalou finanční částku.

Cesta do Transylvánie však nakonec hluboce ovlivnila můj život: poznal jsem Athénu, když tam hledala svou matku. Osud, ten tajemný, neúprosný osud nás postavil tváří v tvář v obyčejné hale ještě obyčejnějšího hotelu. Stal jsem se svědkem jejího prvního rozhovoru s Deidrou – nebo Eddou, jak chce být nazývána. Přihlížel jsem, jako divák sledující sebe sama přihlíží marnému boji, jejž svádělo mé srdce s přitažlivostí ženy, která nepatřila k mému světu. Radoval jsem se, když rozum prohrál, a mou jedinou alternativou bylo odevzdat se, přiznat si, že jsem se zamiloval.

A tato láska mi umožnila vidět rituály, jejichž existenci jsem si nedovedl představit, dvě zhmotnění a transy. V domnění, že jsem zaslepen vášní, jsem o všem pochyboval; avšak pochybnost, místo aby mě ochromila, mě vrhla k oceánům, jež se mi zdály nepřípustné. Tato síla mi v nejtěžších okamžicích umožnila čelit cynismu ostatních přátel novinářů a psát o Athéně a její činnosti. A protože láska žije dál, přestože Athéna zemřela, ta síla je tu pořád, ale mou jedinou touhou je zapomenout na vše, co jsem viděl a naučil se. V tamtom světě jsem mohl pobývat jen ruku v ruce s Athénou.

To byly její zahrady, její řeky, její hory. Teď, když odešla, potřebuji, aby se všecko vrátilo k dřívějšímu stavu; zaměřím se víc na problémy dopravy, britské zahraniční politiky, na správu našich daní. Chci si znovu myslet, že svět magie je pouze důmyslný trik. Že lidé jsou pověrčiví. Že věci, jež věda nedokáže vysvětlit, nemají právo existovat.

Když se shromáždění v Portobellu začala v