Peter Sherney, 47 let, generální ředitel pobočky Banky (vynecháno) v Holland Park, Londýn
Athénu jsem přijal jenom proto, že její rodina patřila k našim nejvýznamnějším klientům – všechno se koneckonců točí kolem oboustranných zájmů. Byla příliš neklidná, a proto jsem ji nechal dělat čistě byrokratickou práci a tajně jsem doufal, že dá nakonec výpověď; pak bych mohl jejímu otci sdělit, že jsem jí chtěl pomoci, ale nepodařilo se mi to.
Po letech ředitelské praxe poznám duševní stav lidí, i když třeba nic neříkají. V jednom kurzu řízení nás učili: jestliže se chcete někoho zbavit, dělejte vše, aby vás nakonec urazil, a pak budete mít pádný důvod, jak ho propustit.
Snažil jsem se ze všech sil dosáhnout tohoto cíle u Athény; jelikož si nepotřebovala vydělávat na živobytí, měla dojít k závěru, že časně ráno vstávat, nechávat dítě u matky, celý den se zabývat stále stejnými nezáživnými úkoly, pak jít pro dítě, nakoupit v supermarketu, postarat se o syna, uložit ho k spánku a nazítří zase strávit tři hodiny v městské hromadné dopravě je naprosto zbytečné, když už může trávit čas mnohem zajímavěji. Začínala být stále podrážděnější a já jsem se radoval z výsledků své strategie: vyjde to. Stěžovala si na bydlení a říkala, že majitel domu pouští v noci velice nahlas hudbu, takže se ani pořádně nevyspí.
Znenadání se cosi změnilo. Nejdřív jenom u Athény. A hned nato v celé pobočce.
Jak si takové změny dokážu všimnout? Skupina pracovníků představuje vždycky jakýsi orchestr; dobrý ředitel je dirigent a ví, který nástroj zní falešně, který je působivější a který jenom následuje ostatní. Athéna jako by hrála na svůj nástroj bez nejmenšího nadšení, ustavičně duchem nepřítomná, o svých osobních radostech a strastech se s kolegy nikdy nebavila a dávala najevo, že po práci se stará jenom o dítě a nic jiného ji nezajímá. Až najednou přestala vypadat tak unaveně, byla sdílnější a každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládala, že objevila omlazující prostředek.
To je samozřejmě kouzelné slovo: omlazení. A když to říká jednadvacetiletá osoba, zní to úplně nesmyslně – a přece tomu lidé uvěřili a chtěli ten tajný recept znát.
Athéna začala být výkonnější – přestože měla pořád stejnou práci. Kolegové a kolegyně, kteří se s ní dřív jenom formálně pozdravili, ji najednou začali zvát na oběd. Když se vrátili, vypadali spokojeně a výkonnost oddělení prudce stoupla.
Vím, že zamilovaní lidé působí příznivě na prostředí, v němž žijí, a okamžitě jsem usoudil, že Athéna si určitě našla někoho pro život velice důležitého.
Zeptal jsem se jí, ona přisvědčila a dodala, že si s žádným klientem schůzku nikdy nesmluvila, ale v tomto případě nemohla pozvání odmítnout. Za normální situace by dostala okamžitou výpověď – bankovní směrnice hovořily jasně, osobní styky byly striktně zakázány. Tehdy jsem si však už stačil všimnout, že její chování se přeneslo i na okolí; někteří spolupracovníci a spolupracovnice se s ní začali scházet po práci, a pokud vím, přinejmenším dva nebo tři z nich ji navštívili doma.
Ocitl jsem se ve velice ožehavé situaci; mladá stážistka, bez jakýchkoli pracovních zkušeností, zprvu nesmělá a občas agresivní, se změnila v přirozeného vůdce mých zaměstnanců. Kdybych ji propustil, řekli by si, že na ni žárlím – a přestali by mě respektovat. Když ji ve funkci ponechám, riskuji, že za pár měsíců přestanu oddělení řídit.
Rozhodl jsem se nějaký čas posečkat; mezitím se „energie“ (nesnáším tohle slovo, protože ve skutečnosti neznamená nic konkrétního, jedině že bychom měli na mysli elektřinu) pobočky začala zlepšovat. Klienti se zdáli spokojenější a začali nás doporučovat jiným. Zaměstnanci byli veselí, a přestože se množství práce zdvojnásobilo, nemusel jsem přijímat další lidi, protože všichni své úkoly plnili dobře.
Jednoho dne jsem dostal dopis od nadřízených. Chtěli, abych odjel do Barcelony, kde se chystalo zasedání skupiny. Měl jsem tam vyložit svou administrativní metodu. Podle nich jsem dokázal zvýšit zisk bez vyšších nákladů, což je to jediné, co exekutivu zajímá – tak je to ostatně všude.
Jakou metodu?
Nevěděl jsem nic víc, než kde to všechno začalo, a rozhodl jsem se zavolat si Athénu do své pracovny. Blahopřál jsem jí k vynikající výkonnosti a ona mi s úsměvem poděkovala.
Nechtěl jsem, aby si mou otázku vyložila špatně, a tak jsem začal velice opatrně:
„Jak se daří vašemu příteli? Vždycky jsem věřil, že člověk, který dostává lásku, nakonec ještě víc lásky rozdává. Kde pracuje?“
„Ve Scotland Yardu (pozn. red.: vyšetřovací oddělení londýnské policie).“
Dalším podrobnostem jsem se raději vyhnul. Potřeboval jsem s ní však za každou cenu hovořit dál a nesměl jsem ztrácet čas.
„Všiml jsem si, že jste se hodně změnila, a…“
„Všiml jste si, že se hodně změnila pobočka?“
Jak na takovou otázku odpovědět? Na jedné straně bych jí tím dával větší moc, než bylo záhodno, na druhé straně bych se potřebné odpovědi nikdy nedočkal, pokud bych nešel přímo k věci.
„Ano, všiml jsem si velké změny. A zamýšlím vás povýšit.“
„Potřebuji cestovat. Chci na čas odjet z Londýna, poznat nové obzory.“
Cestovat? Zrovna když se ovzduší na pracovišti tak zlepšilo, chtěla odejít? Ovšem nebylo právě tohle východisko, které jsem hledal a potřeboval?
„Mohu bance pomáhat, když mi dá větší odpovědnost,“ pokračovala.
Samozřejmě – a ona mi k tomu poskytovala skvělou příležitost. Že mě to nenapadlo dřív? „Cestovat“ znamenalo někam ji odsunout, převzít znovu vedení, aniž bych musel čelit obtížím výpovědi nebo nějaké vzpouře. Chtěl jsem si však tu záležitost promyslet, protože spíš než bance měla Athéna pomoci mně. Když moji vedoucí teď zaznamenali růst naší výkonnosti, musel bych jej udržet, jinak bych ztratil prestiž a ocitl se v horší pozici než dřív. Někdy chápu, proč se tolik mých spolupracovníků ani nesnaží pracovat lépe: když se jim něco nepodaří, platí prostě za neschopné. Ale když se jim to podaří, musejí se ustavičně zlepšovat, dokud je nesklátí infarkt myokardu.
Opatrně jsem postupoval dál: není radno odstrašit někoho dřív, než nám odhalí tajemství, které potřebujeme znát; je lepší se tvářit, že souhlasíme s tím, oč žádá.
„Vynasnažím se postoupit vaši žádost svým nadřízeným. Ostatně setkám se s nimi v Barceloně, a to je právě důvod, proč jsem vás sem pozval. Je podle vás možné prohlásit, že se naše pracovní výkonnost zlepšila od té doby, co – řekněme – kolegové začali mít lepší vztahy s vámi?“
„Řekněme… lepší vztahy se sebou samými.“
„Ano. Ale vyvolala jste to vy – nebo se mýlím?“
„Víte dobře, že se nemýlíte.“
„Přečetla jste si nějakou knihu o řízení, kterou neznám?“
„Takové věci nečtu. Ale byla bych ráda, kdybyste mi slíbil, že opravdu zvážíte, oč jsem vás požádala.“
Vzpomněl jsem si na jejího přítele ze Scotland Yardu; kdybych to slíbil a nesplnil, dočkal bych se nějaké odvety? Naučil ji snad nějakou špičkovou technologii, jíž lze dosáhnout nemožných výsledků?
„Mohu vám povědět úplně všechno, i kdybyste svůj slib nesplnil. Ale nevím, jestli to k něčemu povede, pokud nebudete dělat, co vás naučím.“
„Tu ‚omlazovací techniku‘?“
„Přesně tak.“
„A nestačí poznat ji jen v teorii?“
„Možná. Teorie se k mému učiteli dostala na několika listech papíru.“
Uspokojilo mě, že mě nebude nutit k rozhodnutím, jež přesahují mé možnosti a zásady. Musím však přiznat, že ta záležitost mě zajímala i osobně, protože i já jsem toužil po obnově svého potenciálu. Slíbil jsem, že udělám, co bude možné, a Athéna mi začala popisovat jakýsi dlouhý esoterický tanec, jímž se má dosáhnout Vrcholu (nebo Osy, už si přesně nevzpomínám). Postupně jsem se snažil vyvodit si objektivní závěry z jejích bláznivých úvah. Pouhá hodina nám na to nestačila, takže nazítří jsme se sešli znovu a společně jsme připravili zprávu pro vedení banky. Během naší rozmluvy mi řekla s úsměvem:
„Neobávejte se napsat něco velice podobného našemu rozhovoru. Myslím, že i ve vedení banky jsou lidé z masa a kostí jako my a určitě budou mít velký zájem o nekonvenční postupy.“
V tom se hluboce mýlila: v Anglii jsou tradice vždycky důraznější než novoty. Proč bych ale trochu neriskoval, pokud bych tím neohrozil své postavení? Celou tu věc, která mi připadala naprosto absurdní, jsem však musel shrnout a předložit v takové formě, aby ji všichni pochopili. Víc nebylo třeba.
Ještě před začátkem své barcelonské přednášky jsem si celé ráno opakoval, že „můj“ postup přináší dobré výsledky a na ostatním nezáleží. Přečetl jsem si nějaké příručky a dozvěděl se, že máme-li představit novou myšlenku co nejpůsobivěji, musíme také svůj projev uspořádat tak, aby okamžitě podnítil zájem posluchačů, takže nejdřív ze všeho jsem vedoucím pracovníkům shromážděným v luxusním hotelu citoval slova svatého Pavla: „Bůh skryl nejdůležitější věci před moudrými, protože oni nedokážou pochopit, co je prosté, a rozhodl se je odhalit lidem prostého srdce.“ (Pozn. red.: Nevíme, jestli Peter Sherney měl na mysli citát z Matoušova evangelia [11,25], v němž stojí: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům,“ nebo Pavlovu první epištolu ke Korintským [1,27]: „Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“)
Sotva jsem to dořekl, v auditoriu, kde se celé dva dny jen analyzovaly grafy a statistiky, zavládlo ticho. Napadlo mě, že jsem právě přišel o místo, ale rozhodl jsem se pokračovat. Jednak proto, že jsem to téma prostudoval, byl jsem si jist tím, co říkám, a zasloužil jsem si důvěru. A jednak proto, že ačkoli jsem v určitých momentech musel pomlčet o Athénině obrovském vlivu na celý postup, nijak jsem nelhal:
„Ověřil jsem si, že chceme-li v současné době zaměstnance motivovat, je zapotřebí něčeho víc než dobrého výcviku v našich nesmírně kvalitních střediscích. Všichni v sobě máme jakousi neznámou část, která je schopna dělat zázraky, jakmile se vynoří na povrch.
Všichni pracujeme z nějakého důvodu: musíme živit děti, vydělávat peníze na živobytí, dát životu určitý smysl, dosáhnout podílu na moci. V průběhu této činnosti se však vyskytují nudné etapy a tajemství spočívá v tom, jak tyto etapy změnit v setkání se sebou samým nebo s něčím vyšším.
Například: hledání krásy není vždy spojeno s něčím praktickým, a přece o ni usilujeme, jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Ptáci se učí zpívat, což neznamená, že jim to pomůže sehnat potravu, uniknout dravcům nebo zbavit se parazitů. Podle Darwina ptáci zpívají, protože jen tak dokážou přilákat partnera a přispívat k zachování druhu.“
Přerušil mě manažer z Ženevy, který naléhal na objektivnější prezentaci. Generální ředitel mě však povzbudil, abych mluvil dál, a to mě potěšilo.
„Rovněž podle Darwina, který napsal knihu schopnou změnit běh lidstva (pozn. red.: O vzniku druhů, 1871, v níž dokazuje, že člověk je výsledkem vývoje určitého druhu opic), všichni ti, kteří dovedou vyvolat zanícení, opakují něco, co se děje již od dob jeskynního člověka, kdy rituály, jejichž účelem bylo získat přízeň bližního, měly zásadní význam pro přežití a vývoj lidského druhu. Nuže, jaký je rozdíl mezi vývojem lidského druhu a vývojem nějaké bankovní pobočky? Žádný. Obojí je poslušno týchž zákonů – jen ti nejschopnější přežívají a rozvíjejí se.“
Tady jsem musel uvést, že tuto myšlenku jsem rozvedl díky spontánní spolupráci jedné z mých úřednic, Sherine Khalil.
„Sherine, která si dává říkat Athéna, přinesla na své pracoviště nový typ chování, a to zanícení. Přesně tak, něco, co nikdy nebereme v úvahu, jedná-li se o půjčky nebo výkazy výdajů. Moji zaměstnanci začali používat hudbu jako podnět k lepší péči o zákazníky.“
Další manažer mě přerušil s tím, že to je už stará známá věc: totéž dělají v supermarketech, kde chtějí různými melodiemi pobízet zákazníka k nákupu.
„Neříkám, že pouštíme hudbu v pracovním prostředí. Lidé začali žít jinak, protože Sherine – nebo chcete-li Athéna – je naučila tančit před začátkem pracovní doby. Nevím přesně, jaký mechanismus to může u lidí uvést do pohybu; jako ředitel odpovídám jen za výsledky, ne za postup. Netančil jsem. Ale pochopil jsem, že prostřednictvím onoho typu tance všichni cítí těsnější spojení s tím, co dělají.
Narodili jsme se, vyrostli a byli jsme vychováváni se zásadou: čas jsou peníze. Víme přesně, co jsou peníze, ale jaký je význam slova čas? Den má čtyřiadvacet hodin a nekonečné množství momentů. Musíme si uvědomovat každou minutu a umět ji využít buď v tom, co děláme, nebo když jen přemítáme o životě. Jestliže zpomalíme, všecko trvá mnohem déle. Jistě, déle může trvat mytí nádobí, sestavení bilance, souhrn úvěrů nebo výpočet dlužních úpisů, ale proč toho nevyužít, abychom mysleli na něco příjemného a těšili se ze života?“
Hlavní manažer banky se na mě překvapeně podíval. Určitě chtěl, abych dál podrobně vysvětloval všechno, co jsem se naučil, ale někteří z přítomných už zneklidněli.
„Rozumím dobře, co chcete říct,“ prohlásil. „Vím, že vaši úředníci začali vykonávat svou práci s větším nadšením, protože měli za celý den aspoň jeden okamžik, kdy se dostali do kontaktu sami se sebou. Rád bych vám poblahopřál k tomu, že jste prokázal dostatečnou pružnost a povolil využití neobvyklých poznatků, které přinášejí vynikající výsledky.
Jelikož však tady jsme na zasedání a mluvíme o čase, máte už jen pět minut, abyste svůj projev dokončil. Bylo by možné stručně přednést hlavní body, jež by nám umožnily uplatnit tyto zásady v ostatních pobočkách?“
Měl pravdu. To všechno by mohlo být dobré pro práci, ale také by se to mohlo stát osudným mé kariéře, takže jsem se rozhodl shrnout to, co jsme s Athénou sepsali.
„Na základě osobních poznatků jsem s Sherine Khalil rozvedl několik bodů, které s největší radostí prodiskutuji se zájemci. Zde jsou ty hlavní:
A) Všichni máme jakousi neznámou schopnost, která zůstane neznámá navždy. Přesto se může stát naší spojenkyní. Jelikož není možné ji změřit nebo ekonomicky zhodnotit, nikdy se nebere v úvahu, ale protože zde mluvím s lidskými bytostmi, jsem si jist, že alespoň v teorii je jasné, o čem mluvím.
B) V mé pobočce byla tato schopnost aktivována tancem založeným na určitém rytmu, který – jestli se nemýlím – pochází z asijských pustin. Místo původu však není podstatné, pokud lidé mohou svým tělem vyjádřit to, co se snaží říct duše. Vím, že slovo ‚duše‘ zde může být špatně pochopeno, a proto doporučuji, abychom je nahradili ‚intuicí‘. A jestliže ani to se neujme, můžeme užívat výraz ‚prvotní emoce‘, který má pravděpodobně vědečtější konotaci, přestože říká méně než předchozí slova.
C) Podnítil jsem úředníky, aby před odchodem do zaměstnání místo gymnastiky nebo aerobiku alespoň hodinu tančili. Stimuluje to tělo a mysl, začnou den tím, že vyžadují sami od sebe kreativitu, a pak tuto nahromaděnou energii využijí při plnění úkolů v pobočce.
D) Klienti a úředníci žijí ve stejném světě: realitu představují elektrické podněty v našem mozku. To, čemu říkáme ‚vidět‘, je impuls energie v naprosto temné zóně hlavy. Můžeme se tedy pokusit danou realitu pozměnit, jestliže se naladíme na stejnou vlnu. Veselí, stejně jako nadšení nebo láska, je nakažlivé, i když sám nechápu, jak k tomu dochází. Podobně působí smutek, deprese, nenávist – prostě to, co mohou klienti nebo ostatní úředníci ‚intuitivně‘ vycítit. Ke zlepšení výkonnosti je zapotřebí vytvořit mechanismy, jež by tyto pozitivní stimuly zpřítomňovaly.“
„To je příliš esoterické,“ prohlásila žena, která řídila fondy akcií jedné kanadské pobočky.
Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy – nikoho jsem zřejmě nepřesvědčil. Tvářil jsem se, že jsem její komentář přeslechl, a s veškerou svou vynalézavostí jsem se pokusil o technický závěr:
„Banka by měla věnovat určitou částku na výzkum toho, jak tento přenos funguje; dosáhli bychom tak mnohem větších zisků.“
Toto zakončení mi připadalo dostatečně uspokojivé, takže jsem se rozhodl nevyužít zbývajících dvou minut. Po skončení semináře na sklonku vyčerpávajícího dne mě generální ředitel pozval na večeři – přede všemi kolegy, jako by chtěl ukázat, že podporuje vše, o čem jsem hovořil. Takovou příležitost jsem dosud neměl a snažil jsem se jí využít co nejlépe; rozhovořil jsem se o výkonech, výkazech, potížích na burze cenných papírů, o nových trzích. On mě však přerušil: víc ho zajímalo vše, co jsem se naučil od Athény.
K mému překvapení nakonec převedl hovor na osobní témata.
„Vím, co jste měl ve svém projevu na mysli, když jste se zmínil o čase. Začátkem letošního roku, během prodlouženého svátečního volna, jsem se rozhodl na chvíli si sednout na zahradě. Z dopisní schránky jsem si vzal noviny, nic důležitého – až na věci, o nichž novináři usoudili, že je musíme znát, sledovat, zaujmout k nim stanovisko.
Napadlo mě zatelefonovat někomu z mé skupiny, ale nemělo to smysl, protože všichni byli doma s rodinou. Poobědval jsem s manželkou, dětmi a vnuky, trochu jsem si zdříml, když jsem se probudil, udělal jsem si pár poznámek, a najednou jsem si všiml, že jsou teprve dvě hodiny odpoledne a že mám před sebou ještě tři hodiny bez práce, a přestože velice rád trávím čas s rodinou, začal jsem si připadat neužitečný.
Nazítří jsem využil volného času a dal jsem si vyšetřit žaludek, ale naštěstí se nezjistilo nic vážného. Zašel jsem k zubaři, který mi řekl, že nemám žádné problémy. Znovu jsem poobědval s manželkou, dětmi a vnuky, znovu jsem chvíli spal, zase jsem se probudil ve dvě odpoledne a uvědomil si, že nemám vůbec nic, na co bych se soustředil.
Polekalo mě to: neměl bych něco dělat? Kdybych si chtěl nějakou práci vymyslet, nebylo by to tak těžké – vždycky máme plány, které je třeba rozvíjet, žárovky, které se musejí vyměnit, suché listí, které se má shrabat, kromě toho je třeba srovnat knížky, uspořádat počítačový archiv atd. Ale co tak čelit naprostému prázdnu? A vtom jsem si vzpomněl na něco, co se mi zdálo krajně důležité: musím jít hodit do schránky asi kilometr vzdálené od mého venkovského domu jeden z vánočních pozdravů, který jsem zapomněl na stole.
Překvapilo mě to: proč bych ten pozdrav musel posílat dnes? Copak nemohu všeho nechat a nic nedělat?
Hlavou mi proběhla řada myšlenek: přátelé, kteří se starají o věci, jež se ještě nestaly, známí, kteří umějí vyplnit každou minutu svého života úkoly, jež mi připadají absurdní, nesmyslnými řečmi, dlouhými telefonáty, v nichž neříkají nic důležitého. Už jsem viděl své ředitele vymýšlet práci, aby zdůvodnili své funkce, nebo úředníky, kteří mají strach, protože toho dne nebyli pověřeni ničím důležitým, což může znamenat, že už nejsou potřební. Moje žena se trápí, protože syn se rozvedl, můj syn se trápí, protože můj vnuk měl ve škole špatné známky, vnuk je celý ustrašený, protože zarmoutí rodiče – i když všichni víme, že známky nejsou zas tak důležité.
Svedl jsem se sebou dlouhý a těžký boj, abych nevstal z místa, kde jsem byl. Tísnivý pocit ponenáhlu vystřídalo přemítání a já jsem začal naslouchat své duši – nebo intuici nebo prvotním emocím, záleží na tom, čemu uvěříte. Ať už je to cokoli, tato část mne samého nesmírně toužila rozmlouvat, ale já jsem měl pořád moc práce.
V tomto případě to nebyl tanec, ale ticho, naprostá nepřítomnost hluku a pohybu, co mě spojilo se sebou samým. A věřte mi, nebo ne, dozvěděl jsem se hodně o problémech, které mi dělaly starosti – přestože na všechny ty problémy jsem vůbec nemyslel, když jsem tam tak seděl. Neuviděl jsem Boha, ale jasněji jsem si uvědomil, jak se mám rozhodnout.“
Ještě než zaplatil účet, navrhl mi, abych tu úřednici poslal do Dubaje, kde banka otevírá novou, velmi rizikovou pobočku. Jako vynikající ředitel věděl, že já už jsem se naučil vše podstatné, a nyní bylo třeba jenom pokračovat – ta úřednice mohla být užitečná jinde. Nevědomky mi tak pomohl splnit můj slib.
Po návratu do Londýna jsem neprodleně tlumočil návrh Athéně. Ihned přijala; řekla, že mluví plynně arabsky (věděl jsem to, poněvadž mi bylo známo, odkud pochází její otec). My jsme však nehodlali uzavírat obchody s Araby, nýbrž s cizinci. Poděkoval jsem jí za pomoc, ona nebyla ani trochu zvědavá na výsledek mého projevu na zasedání – zeptala se jen, kdy si má sbalit kufry.
Dodnes nevím, jestli ten přítel ze Scotland Yardu nebyl pouhý výmysl. Kdyby to byla pravda, Athénina vraha by už určitě zatkli – protože nevěřím tomu, co o tom zločinu psali v novinách. Zkrátka, mohu rozumět financování, mohu si dokonce dovolit říct, že tanec pomáhá bankovním úředníkům lépe pracovat, ale nikdy nedokážu pochopit, proč ta nejlepší policie světa některé vrahy dokáže dopadnout, zatímco jiné nechá na svobodě.
Na tom už ale nezáleží.
Příští kapitola bude on-line: 02.04.07
Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou
Paulo Coelho
