Čarodějka z Portobella

Pavel Podbielski, 57 let, majitel bytu

Měli jsme s Athénou jedno společné: oba jsme byli váleční uprchlíci, do Anglie jsme se dostali ještě jako děti, přestože k mému útěku z Polska došlo před více než padesáti roky. Oba jsme věděli, že i když vždycky dochází k nějaké fyzické změně, tradice v exilu pokračují dál – komunity se scházejí, jazyk a náboženství zůstávají živé, lidé mají sklon být si navzájem oporou v prostředí, jež jim bude stále cizí.

Avšak právě tak, jak tradice zůstávají, touha vrátit se pomalu mizí. Musí v našich srdcích žít dál, je to naděje, kterou se rádi klameme – ale která se v praxi nikdy neuskuteční; já už nikdy nebudu znova žít v Čenstochové, Athéna a její příbuzní už by se nikdy nevrátili do Bejrútu.

Takováto solidarita mě přiměla, abych jí pronajal třetí patro svého domu v Basset Road – jinak bych dal přednost bezdětným nájemníkům. Téhle neopatrnosti jsem se dopustil už dřív a došlo ke dvěma věcem: já si stěžoval na hluk, který dělali přes den, a oni si stěžovali na hluk, který já dělal v noci. Obojí kořenilo v posvátných elementech – v pláči a hudbě – , ale protože to náleželo ke dvěma naprosto rozdílným světům, těžko mohlo jedno tolerovat druhé.
Varoval jsem ji, ale ona toho nedbala a řekla, abych byl klidný, pokud jde o její dítě: celý den tráví u babičky. A byt je pro ni výhodný tím, že má blízko do práce, do jedné banky v sousedství.

Přes mé varování a přestože zpočátku hrdinně odolávala, už za týden zazvonila u mých dveří. Přišla s dítětem v náruči:

„Chlapec nemůže usnout. Nemohl byste aspoň dnes tu hudbu ztlumit?“

Všichni v místnosti se k ní otočili.

„Co se tu děje?“

Dítě okamžitě přestalo plakat, zřejmě stejně překvapené jako jeho matka při pohledu na skupinu tanečníků, kteří náhle zůstali stát.

Stiskl jsem tlačítko, abych zastavil magnetofonový pásek, pokynul jsem jí, aby šla dál, a hned nato jsem přístroj zase pustil, abych nerušil rituál. Athéna si sedla do kouta, dítě chovala na klíně a viděla, že přes hluk bubnu a plechů spokojeně usnulo. Zúčastnila se celého obřadu, společně s ostatními se zvedla k odchodu a – jak jsem čekal – hned ráno pak zazvonila u mého bytu, ještě než odešla do práce.

„Nemusíte mi vysvětlovat, co jsem viděla: lidi, kteří tančili se zavřenýma očima. Vím, co to znamená, protože mnohokrát dělám totéž, jsou to v mém životě jediné okamžiky klidu a míru. Dřív než jsem se stala matkou, chodila jsem s manželem a přáteli do barů; tak jsem také vídala na tanečním parketu lidi se zavřenýma očima, někteří chtěli jen zapůsobit na druhé, jiní zase jako by byli vedeni nějakou vyšší, mocnější silou. A já sama odjakživa nacházím v tanci způsob, jak se spojit s něčím silnějším, mocnějším než já. Ale zajímá mě, co to bylo za hudbu.“

„Co budete dělat v neděli?“

„Nic zvláštního. Půjdu s Viorelem na procházku do Regent’s Parku, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Pro sebe budu mít ještě spoustu času – v tomhle životním období si volím program podle synových potřeb.“

„Půjdu tedy s vámi.“

Po oba dny před naší společnou procházkou se Athéna zúčastnila rituálu. Synek za pár minut usnul a ona jen mlčky sledovala, co se děje kolem ní. Ačkoli seděla na pohovce bez hnutí, byl jsem si jist, že její duše tančí.

V neděli odpoledne při společné procházce parkem jsem ji požádal, aby dávala pozor na všecko, co vidí a slyší: na listí rozechvěné větrem, na vlny v jezírku, na zpívající ptáky, štěkající psy, křičící děti, které pobíhaly sem a tam, jako by se řídily nějakou zvláštní logikou, dospělým nepochopitelnou.

„Všecko se hýbe. A všecko se hýbe v rytmu. A všecko, co se hýbe v rytmu, vyvolává zvuk; to se v tuto chvíli děje tady a všude na světě. Naši předkové si toho všimli, když se snažili uniknout chladu svých jeskyní: věci se hýbou a dělají hluk.

První lidé se na to možná dívali užasle, a hned nato zbožně: pochopili, že tímto způsobem se s nimi dorozumívá nějaká vyšší Bytost. Začali napodobovat okolní zvuky a pohyby v naději, že i oni se s tou Bytostí budou moci dorozumět: zrodil se tanec a hudba. Před několika dny jste mi řekla, že tancem dokážete komunikovat s něčím mocnějším, než jste vy.“

„Když tančím, jsem svobodná žena. Lépe řečeno jsem svobodný duch, který může putovat vesmírem, vidět přítomnost, vytušit budoucnost, přeměnit se v čirou energii. A to mi přináší nesmírné potěšení, radost, která vždycky přesahuje to, co jsem dosud zažila a co ještě v budoucnu zažiju.

Kdysi jsem toužila stát se světicí – hudbou a pohyby těla chválit Boha. Tahle cesta se mi však už navždy uzavřela.“

„Jaká cesta se uzavřela?“

Upravila přikrývku dítěti v kočárku. Viděl jsem, že na tuhle otázku odpovědět nechce, a naléhal jsem: když se uzavřou ústa, je to proto, že něco důležitého má být vysloveno.
Docela nevzrušeně, jako by vždycky musela v tichosti snášet vše, co jí život ukládá, mi pověděla o té epizodě s církví, kdy ji kněz – asi její jediný přítel – odmítl připustit k přijímání. A o kletbě, kterou v té chvíli vyslovila; katolickou církev pak opustila navždy.
„Svatý je ten, kdo povznáší svůj život,“ vysvětlil jsem jí. „Stačí pochopit, že všichni jsme tu z nějakého důvodu, a stačí ten závazek splnit. Pak se můžeme vysmát svým velkým i malým trápením a nebát se jít dál, vědomi si toho, že každý krok má smysl. Můžeme se nechat vést světlem, jež vyzařuje z Vrcholu.“

„Co je to Vrchol? V matematice je to nejvyšší bod trojúhelníku.“

„I v životě je to nejvyšší bod, cíl všech, kdo jako ostatní bloudí, ale ani v nejtěžších chvílích neztrácejí ze zřetele světlo, jež z jejich srdce vyzařuje. O to v naší skupině usilujeme. Vrchol je skryt v našem nitru a můžeme k němu dospět, jestliže ho přijmeme a poznáme jeho světlo.“

Vysvětlil jsem jí, že tanec, který v uplynulých dnech sledovala, jsem pojmenoval „hledání Vrcholu“ a účastnily se jej osoby všech věkových kategorií (v té době jsme utvořili skupinu deseti osob od devatenácti do pětašedesáti let). Athéna se zeptala, jak jsem na to přišel.
Vyprávěl jsem jí, že hned po skončení druhé světové války se části mé rodiny podařilo uprchnout před komunistickým režimem, který nastupoval v Polsku, a to do Anglie. Rodiče se doslechli, že by s sebou měli vzít umělecké předměty a staré knihy, kterých prý si tu velice cení.

Obrazy a skulptury se jim opravdu povedlo brzy prodat, ale zaprášené knihy se dál kupily v koutě. A protože mě matka nutila číst a mluvit polsky, pomáhaly mi při učení. Jednou jsem v nějakém vydání Thomase Malthuse z devatenáctého století našel dva listy poznámek svého dědečka, který zahynul v koncentračním táboře. Začal jsem to číst v domnění, že jsou to buď zprávy o dědictví, nebo milostné dopisy nějaké tajné lásce, jelikož kolovaly zvěsti, že se kdysi v Rusku do někoho zamiloval. Na těch zvěstech opravdu bylo něco pravdy. Šlo o líčení jeho cesty na Sibiř za komunistické revoluce; tam se v daleké vsi jménem Dědov zamiloval do jedné herečky (pozn. red.: na mapě se tu vesnici nepodařilo najít; buď bylo jméno úmyslně změněno, nebo to místo zmizelo po vysídlování za Stalina). Podle dědečka byla členkou jakési sekty, která je přesvědčena, že v určitém typu tance nachází lék na všechna lidská trápení, protože umožňuje styk se světlem Vrcholu.

Sekta se obávala, že by celá ta tradice mohla zaniknout; obyvatelé měli být brzy přestěhováni jinam a to místo bylo určeno k nukleárním zkouškám. Herečka a její přátelé dědečka požádali, aby zapsal vše, co se naučili. Vyhověl jim, ale asi tomu nepřikládal valnou důležitost, své poznámky zapomněl založené v knize, kterou měl s sebou, a objevil jsem je až já.

Athéna mě přerušila:

„O tanci se přece psát nedá. Je třeba tančit.“

„Jistě. V poznámkách v podstatě stálo, že tančit se má až do vyčerpání, jako bychom byli horolezci, kteří vystupují na tuto horu, na tento posvátný vrchol. Tančit, až zrychleným dýcháním přijme náš organismus nezvyklé množství kyslíku, což nakonec způsobí, že se rozplývá naše totožnost, náš vztah k prostoru a času. Tančit jenom za zvuku bicích, každý den ten proces opakovat, pochopit, že v určité chvíli se oči samovolně zavřou a my ponenáhlu spatřujeme světlo, jež vychází z nás, odpovídá na naše otázky, rozvíjí naše skryté síly.“

„Už jste nějakou sílu rozvinul?“

Místo odpovědi jsem navrhl, aby se k naší skupině připojila, když už to patrně chlapci nevadí, přestože zvuk činelů a bicích je hodně hlasitý. Nazítří už tam byla, když jsme začínali jako obvykle. Představil jsem ji přátelům a řekl jim jen tolik, že je to sousedka z bytu nade mnou; nikdo se nezmínil o ničem osobním ani se nevyptávali, co dělá. Ve stanovený okamžik jsem zapnul zvuk a začali jsme tančit.

Athéna zahájila tanec několika kroky s dítětem v náručí, ale chlapec okamžitě usnul, a tak ho položila na pohovku. Dřív než jsem zavřel oči a dostal se do transu, uviděl jsem, že přesně pochopila cestu Vrcholu.

Každý den – kromě neděle – pak přicházela i se synem. Několika málo slovy jsme se přivítali; pak jsem pustil hudbu, kterou jeden můj přítel získal v ruských stepích, a všichni jsme se dali do tance až do úplného vyčerpání. Koncem měsíce mě požádala o kopii pásky.
„Ráda bych to zkusila ráno, než nechám Viorela u matky a odejdu do práce.“
Zdráhal jsem se:

„Zaprvé si myslím, že skupina napojená na tutéž energii si nakonec vytváří jakousi auru a usnadňuje trans všem ostatním. A kromě toho dělat to před odchodem do zaměstnání znamená připravit se na vyhazov, protože budete celý den unavená.“
Athéna se na chvíli zamyslela, ale hned namítla:

„Máte pravdu, když mluvíte o kolektivní energii. Ve vaší skupině jsou čtyři dvojice a vaše žena. Všichni, naprosto všichni, jste našli lásku. Proto se se mnou můžete podělit o pozitivní vibraci.

Já ale jsem sama. Lépe řečeno jsem tu se synem, jenže jeho láska se ještě nemůže projevit tak, abychom jí porozuměli. Raději tedy přijmu svou samotu: kdybych v téhle chvíli chtěla před ní utéct, nikdy už znovu nenajdu žádného partnera. Jestliže ji přijmu, místo abych proti ní bojovala, situace se možná změní. Poznala jsem, že samota je silnější, když se proti ní stavíme – ale slábne, když ji prostě nebereme na vědomí.“

„Vás přivedlo do naší skupiny hledání lásky?“

„Asi by to byl dobrý důvod, ale odpověď zní ne. Vedlo mě hledání smyslu mého života, jehož jediným opodstatněním je můj syn, a proto se obávám, že nakonec Viorela zničím, ať už přehnanou péčí, nebo tím, že na něj nakonec přenesu sny, které se mi nepodařilo uskutečnit. V poslední době se mi jednou při tanci zdálo, že jsem vyléčena. Kdyby se to týkalo něčeho fyzického, pak vím, že bychom to mohli označit za zázrak; bylo to však cosi duchovního, co mi vadilo a co náhle zmizelo.“

Věděl jsem, o čem mluví.

„Nikdo mě neučil tančit za zvuků téhle hudby,“ pokračovala Athéna. „Já však tuším, že vím, co dělám.“

„Není třeba se to učit. Vzpomeňte si na naši procházku v parku a na to, co jsme viděli: přírodu, která si vytváří rytmus a ustavičně se přizpůsobuje.“

„Nikdo mě neučil milovat. Já už jsem však milovala Boha, milovala jsem manžela, miluji svého syna a svou rodinu. A přece něco chybí. Při tanci se sice unavím, ale jakmile skončím, zdá se mi, že jsem ve stavu milosti, v hluboké extázi. Chci, aby tahle extáze trvala celý den. A aby mi pomohla najít, co mi chybí: lásku nějakého muže.

Při tanci vždycky můžu vidět jeho srdce, přestože jeho tvář nezahlédnu. Cítím, že je nablízku, a proto se musím soustředit. Musím tančit ráno, abych po celý den mohla dávat pozor na všecko, co se kolem mě děje.“

„Víte, co znamená slovo ‚extáze‘? Je z řečtiny a znamená vyjít ze sebe sama. Strávit celý den mimo sebe vyžaduje od těla a duše příliš mnoho.“

„Zkusím to.“

Viděl jsem, že nemá smysl se přít, a pořídil jsem kopii pásky. Od té doby jsem se ráno probouzel za zvuků shora, slyšel jsem její kroky a bylo mi divné, jak může po takřka celé hodině transu vykonávat práci v bance. Při náhodném setkání na chodbě jsem ji pozval na kávu. Athéna mi vyprávěla, že pořídila další kopie pásky a že se teď hodně jejích kolegů z práce snaží dosáhnout Vrcholu.

„Udělala jsem chybu? Bylo to něco tajného?“

Jistěže ne; naopak, pomáhala mi uchovávat skoro úplně zaniklou tradici. Podle dědečkových poznámek jedna z žen vyprávěla, že jakýsi mnich, který do kraje zavítal, tvrdil, že jsou v nás přítomni všichni naši předkové a všechny budoucí generace. Když se osvobozujeme, činíme totéž s lidstvem.

„Pak jsou tedy obyvatelé toho sibiřského městečka určitě přítomni a spokojeni. Díky vašemu dědečkovi se jejich činnost na tomto světě obrozuje. Ale zajímá mě, proč jste se po přečtení toho textu rozhodl tančit? Kdybyste se dočetl třeba o sportu, byl byste se chtěl stát fotbalistou?“

Na tohle se mě dosud nikdo nezeptal.

„Tenkrát jsem byl totiž nemocný. Postihl mě jakýsi vzácný druh artritidy a lékaři mi říkali, abych počítal s tím, že v pětatřiceti letech mohu být na vozíku. Viděl jsem, že mám před sebou málo času, a rozhodl jsem se věnovat všemu, co bych později dělat nemohl. Dědeček k těm poznámkám připsal, že obyvatelé Dědova věřili v léčivou moc transu.“

„Jak vidím, měli pravdu.“

Nic jsem na to neřekl, ale nebyl jsem si tím tak jist. Lékaři se možná zmýlili. Možná také moje situace přistěhovalce, navíc s celou rodinou, který si nemůže dovolit onemocnět, zapůsobila v mém podvědomí takovou silou, že vyvolala přirozenou reakci organismu. Anebo šlo opravdu o zázrak, což bylo v naprostém rozporu s mou katolickou vírou: tanec neléčí.

Vzpomínám si, že když jsem v letech dospívání neměl k dispozici vhodnou hudbu, nasazoval jsem si na hlavu černou kapuci a představoval si, že realita kolem mě přestala existovat: můj duch putoval do Dědova za těmi ženami a muži, za dědečkem a jeho milovanou herečkou. V tichosti pokoje jsem prosil, aby mě naučili tančit, jít za hranice mých možností, protože zakrátko jsem měl navždy ochrnout. Čím víc se moje tělo pohybovalo, tím víc zářilo světlo mého srdce a tím víc jsem se učil – možná sám od sebe, možná od přeludů z minulosti. Dokonce jsem si začal představovat, jakou hudbu tenkrát při svých rituálech poslouchali, a když o mnoho let později jel jeden přítel na Sibiř, požádal jsem ho, aby mi přivezl nějaké desky; k mému překvapení se jedna z nich velice podobala mým představám o tanci v Dědovu.

Athéně jsem o tom raději nic neřekl – nechala se snadno ovlivnit a zdálo se mi, že má nestálou povahu.

„Jednala jste možná správně,“ byl můj jediný komentář.

Mluvili jsme spolu ještě jednou, krátce před jejím odjezdem na Blízký východ. Vypadala spokojeně, jako by našla vše, po čem toužila: lásku.

„Moji kolegové v zaměstnání vytvořili skupinu a říkají si ‚poutníci k Vrcholu‘. To všechno díky vašemu dědečkovi.“

„Díky vám, protože jste cítila potřebu podělit se s ostatními. Vím, že odjíždíte, a chci vám poděkovat, že jste dala jiný rozměr tomu, co jsem celé roky dělal ve snaze šířit to světlo mezi několik málo zájemců, ale vždy jen nesměle, protože jsem si myslel, že lidem bude celá ta historie připadat směšná.“

„Víte, na co jsem přišla? Přestože extáze je schopnost vyjít ze sebe sama, tanec je způsob, jak vystoupit do prostoru. Odhalovat nové dimenze, a přesto zůstat v kontaktu se svým tělem. Svět spirituální a svět reálný mohou žít v tanci společně, bez konfliktů. Myslím, že tanečníci v klasickém baletu setrvávají na špičkách, protože se zároveň dotýkají země a dosahují nebes.“

To byla její poslední slova, pokud si vzpomínám. Při každém tanci, jemuž se oddáváme s radostí, ztrácí mozek kontrolu a řízení se ujímá srdce. Teprve v tomto okamžiku se objevuje Vrchol.

Pokud v něj věříme, samozřejmě.

Příští kapitola bude on-line: 30.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou

Paulo Coelho