Čarodějka z Portobella

Páter Giancarlo Fontana

Uviděl jsem ji, když přišla na nedělní mši a jako obvykle nesla dítě v náruči. Věděl jsem o nesnázích, které v manželství prožívá, ale až do toho týdne to vypadalo jako nějaké běžné nedorozumění a já jsem doufal, že se to dříve či později vyřeší, neboť to byli lidé, kteří kolem sebe vyzařovali Dobro.

Už rok nepřicházela ráno hrát na kytaru a chválit Pannu; pečovala o Viorela, kterého jsem měl tu čest pokřtít, přestože na žádného svatého toho jména si nevzpomínám. Každou neděli však chodila dál na mši a po skončení, když už všichni odešli, jsme si vždycky pohovořili. Říkala, že jsem její jediný přítel; spolu jsme velebili Boha, ale teď se se mnou potřebovala poradit o pozemských starostech.

Milovala Lukáse víc než kteréhokoli jiného muže; byl to otec jejího syna, člověk, s nímž se rozhodla sdílet život, někdo, kdo se zřekl všeho a měl dost odvahy, aby založil rodinu. Když nastaly okamžiky krize, snažila se ho přesvědčit, že jsou pomíjivé, ona že se musí věnovat synovi, ale přitom že ho vůbec nechce rozmazlovat; brzo by ho nechala, aby se sám naučil vyrovnávat s životními obtížemi. Pak by zase byla tou manželkou a ženou, jakou znal z jejich počátečního vztahu, možná i intenzivněji než dřív, protože už lépe znala povinnosti a odpovědnost své volby. Lukás si přesto připadal odstrkovaný, ona se zoufale snažila věnovat oběma, ale vždycky musela nakonec volit – a pak samozřejmě volila Viorela.

Moje znalosti psychologie nejsou valné, ale řekl jsem jí, že takový příběh neslyším poprvé a že si v podobné situaci muži obvykle připadají odstrkovaní, ale to brzo přejde; v rozhovorech s farníky jsem se s takovýmito potížemi setkal už dřív. Athéna uznala, že se možná trochu ukvapila, romantické postavení mladé matky jí neumožnilo vidět jasně skutečné problémy, které se po narození dítěte objeví. Teď však bylo na lítost pozdě.

Zeptala se mě, jestli bych si mohl s Lukásem promluvit – on se ovšem nikdy v kostele neobjevil, ať už proto, že v Boha nevěřil, nebo proto, že raději trávil nedělní dopoledne se synem. Okamžitě jsem jí to slíbil, pokud Lukás přijde z vlastní vůle. A právě když ho o to Athéna chtěla požádat, došlo k té velké krizi a manžel odešel z domova.

Radil jsem jí, ať má trpělivost, ale pro ni to byla hrozná rána. Už jednou ji v dětství opustili a veškerá nenávist, kterou cítila ke své biologické matce, se teď automaticky přenesla na Lukáse – přestože později, jak jsem se dozvěděl, se zase spřátelili. Pro Athénu bylo rozbití rodinných svazků asi tím nejtěžším hříchem, jehož se někdo může dopustit.

Dál chodila v neděli do kostela, ale brzo se vracela domů, protože neměla nikoho, kdo by jí pohlídal syna, a ten vždycky při mši velice plakal a rušil ostatní věřící v jejich soustředění. V jedné z řídkých chvilek, kdy jsme spolu mohli mluvit, mi řekla, že pracuje v bance, najala si byt a nemám prý si dělat starosti; „otec“ (nevyslovila manželovo jméno) plní své finanční závazky.

A pak nadešla ta osudná neděle.

Věděl jsem, k čemu v uplynulém týdnu došlo – pověděl mi o tom jeden farník. Po několik nocí jsem prosil, aby mi nějaký anděl pomohl ujasnit, jestli mám splnit svůj závazek vůči církvi, nebo závazek vůči lidem. Jelikož se anděl neobjevil, obrátil jsem se na svého nadřízeného, který mi řekl, že církev dokáže přežít jen proto, že přísně zachovává svá dogmata – kdyby začala dělat výjimky, byli bychom už od středověku ztraceni. Věděl jsem přesně, k čemu to povede, chtěl jsem Athéně zatelefonovat, ale nedala mi své nové číslo.

Toho rána se mi při pozdvihování třásly ruce. Pronesl jsem slova, která mi předala tisíciletá tradice, a uplatnil jsem moc, jež
od apoštolů přecházela z pokolení na pokolení. Hned se však moje myšlenky obrátily k té dívce s dítětem v náruči, jakési Panně Marii, zázraku mateřství a lásky, který se tu projevoval v opuštěnosti a samotě. Právě se jako obvykle zařadila mezi ostatní a pomalu šla vpřed, aby přijala tělo Páně.

Myslím, že většina přítomných členů kongregace věděla, oč jde. A všichni se na mě dívali a čekali na mou reakci. Viděl jsem, jak mě obklopují lidé spravedliví, hříšníci, farizejové, kněží ze synedria, apoštolové, žáci, lidé dobré i zlé vůle.
Athéna se přede mnou zastavila a opakovala obvyklé gesto: zavřela oči a otevřela ústa, aby přijala tělo Páně.

Tělo Páně mi zůstalo v rukou.

Otevřela oči a nechápala, o co jde.

„Promluvíme si později,“ zašeptal jsem.

Ona se však nehýbala.

„Za tebou čekají další. Promluvíme si později.“

„Co se děje?“ Její otázku mohli slyšet všichni kolem ní.

„Promluvíme si později.“

„Proč mě nepustíte k přijímání? Nevidíte, že mě přede všemi ponižujete? Copak nestačí, čím už jsem prošla?“

„Athéno, církev zakazuje, aby rozvedené osoby přijaly svátost oltářní. Tento týden jsi podepsala rozvod. Promluvíme si později,“ naléhal jsem znova.

Jelikož se nehýbala z místa, pokynul jsem dalšímu v řadě, aby Athénu předešel. Pak jsem dál udílel svátost oltářní, dokud ji nepřijal poslední věřící. A tehdy, ještě než jsem se vrátil k oltáři, jsem uslyšel její hlas.

Už to nebyl hlas dívky, která zpěvem uctívala Pannu, povídala mi o svých plánech, s dojetím vyprávěla, co se dozvěděla o životech svatých, a div neplakala, když se mi svěřovala s manželskými potížemi. Byl to hlas raněného, poníženého živočicha se srdcem plným nenávisti.

„Buď prokleto toto místo!“ pronesl ten hlas. „Prokleti nechť jsou ti, kdo kdy naslouchali hlasu Páně, a jeho poselství proměnili v kamennou tvrz. Neboť Kristus řekl: ‚Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!‘ Já jsem žíznivá, raněná, a vy mě nenecháte jít k Němu. Dnes jsem se poučila, že církev tato slova změnila: přijďte ke mně, jestliže dodržujete naše pravidla, a žíznivé nechte být!“

Zaslechl jsem, jak ji jedna žena v první řadě napomíná, ať je zticha. Ale já jsem ji chtěl slyšet, musel jsem ji slyšet. Obrátil jsem se a stál před ní se sklopenou hlavou – to bylo to jediné, co jsem mohl udělat.

„Přísahám, že už nikdy nevkročím do žádného kostela. Zas mě jedna rodina opustila, a tentokrát nejde o finanční potíže nebo nezralost lidí, kteří se žení a vdávají příliš brzy. Nechť jsou prokleti všichni, kdo zavírají dveře před matkou a synem! Jste stejní jako ti, kteří neposkytli přístřeší Svaté rodině, stejní jako ten, který zapřel Krista, když nejvíc potřeboval přítele!“
Pak se s nářkem obrátila a odešla s dítětem v náruči. Dokončil jsem bohoslužbu, udělil závěrečné požehnání a odešel rovnou do sakristie – té neděle jsem upustil od setkání s věřícími a zbytečných hovorů. Té neděle jsem stál před filozofickým dilematem: právě jsem se rozhodl, že budu respektovat instituci, a nikoli slova, na nichž je tato instituce založena.
Jsem už starý a každou chvíli mě k sobě může povolat Bůh. Zůstal jsem věrný svému náboženství a myslím, že ono se přes všechny své omyly upřímně snaží napravit. Potrvá to celá desetiletí, možná staletí, ale jednoho dne vše, k čemu se bude přihlížet, bude láska, Kristova slova: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Celý svůj život jsem věnoval kněžství a ani na okamžik svého rozhodnutí nelituji. Avšak v takových chvílích jako tehdy v neděli jsem sice nezapochyboval o víře, ale začal jsem pochybovat o lidech.

Dnes vím, co se s Athénou stalo, a ptám se sám sebe: začalo to všechno právě tenkrát, anebo už to měla v duši? Myslím na mnohé Athény a Lukáse po celém světě, kteří se rozvádějí, a proto už nemohou přijímat Svátost oltářní, zbývá jim jenom dívat se na Krista ukřižovaného a trpícího a naslouchat jeho slovům – která nejsou vždy v souladu se zákony Vatikánu. Tito lidé se v některých případech církvi vzdálí, ale většinou dál chodí na nedělní mši, protože jsou na to zvyklí, i když vědí, že zázrak proměňování chleba a vína v tělo a krev Páně je jim odepřen.

Přemýšlím o tom, že když Athéna odešla z kostela, potkala snad Ježíše. A s pláčem, zmatená, se mu vrhla do náruče a prosila, aby jí vysvětlil, proč musela zůstat stranou jen kvůli nějaké podepsané listině, čemusi v duchovní sféře naprosto bezvýznamnému, co doopravdy zajímá jen notáře a výběrčí daní.

A Ježíš se na ni podíval a možná odpověděl takto:

„Vidíš, milá dcero, i já stojím stranou. Už dávno mě nechtějí pustit dovnitř.“

Příští kapitola bude on-line: 27.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.S láskou