Heron Ryan, 44 let, novinář
Nikdo nerozsvítí lampu, aby zůstala skryta za dveřmi: smyslem světla je šířit světlo, otvírat oči, ukazovat zázraky kolem.
Nikdo neobětuje to nejdůležitější, co má: lásku.
Nikdo nevydává své sny do rukou těch, kdo je mohou zničit.
Až na Athénu.
Dlouho po její smrti mě její bývalá učitelka požádala, abych ji doprovodil do skotského města Prestopans. Toto město využilo jednoho feudálního zákona, který byl pak hned následující měsíc zrušen, a udělilo milost jednaosmdesáti osobám – a jejich kočkám – , popraveným v šestnáctém a sedmnáctém století za čarodějnictví.
Oficiální mluvčí barona z Prestoungrange a Dolphinstounu prohlásil, že „většina z nich byla odsouzena bez konkrétních důkazů, pouze na základě výpovědí svědků obžaloby, kteří tvrdili, že vycítili přítomnost zlých duchů“.
Nemá smysl znovu připomínat všechny výstřelky inkvizice s jejími mučírnami a hranicemi, jež plály nenávistí a pomstou. Cestou mi však Edda několikrát opakovala, že ji na tom zarazilo něco, co nemohla připustit: město a čtrnáctý baron z Prestoungrange a Dolphinstounu „udělují milost“ osobám brutálně popraveným.
„Žijeme v jednadvacátém století, a potomci skutečných zločinců, těch, kteří zabíjeli nevinné, si ještě osobují právo ‚omilostňovat‘. Rozumíš mi, Herone.“
Rozuměl jsem. Rozmáhá se nový hon na čarodějnice; zbraní tentokrát není rozžhavené železo, nýbrž ironie nebo represe. Na každého, kdo náhodou odhalí svou vlohu a o své schopnosti se odváží mluvit, se většinou pohlíží s nedůvěrou. A obvykle manžel, manželka, otec, syn nebo kdokoli jiný – místo aby na to byli pyšní – , mu nakonec zakazují něco o tom říkat v obavě, že se rodina zesměšní.
Než jsem poznal Athénu, považoval jsem to jen za nečestný způsob, jak zneužívat zoufalství lidské bytosti. Moje cesta do Transylvánie, jejímž účelem bylo natočit dokumentární film o upírech, měla rovněž ukázat, jak snadno se nechají lidé oklamat; určité pověry, přestože vypadají nesmyslně, setrvávají v lidském imaginárnu a nakonec jich využívají osoby bez jakýchkoli skrupulí. Když jsem navštívil Draculův hrad, rekonstruovaný jen proto, aby měli turisté pocit, že jsou na nějakém výjimečném místě, přišel za mnou jakýsi vládní činitel; naznačoval, že dostanu skutečně cenný dar (jak se vyjádřil), pokud bude film promítán v BBC. Podle tohoto činitele jsem napomáhal šířit význam onoho mýtu, což si zasloužilo štědrou odměnu. Jeden z průvodců řekl, že počet návštěvníků každým rokem vzrůstá a že jakákoli zmínka o tomto místě bude pozitivní, i když se v ní bude tvrdit, že hrad není původní, že Vlad Dracula byl historickou postavou bez jakéhokoliv vztahu k tomu mýtu a že to vše není víc než třeštění jednoho Ira (pozn. red.: míněn Bram Stoker), který ten kraj nikdy nenavštívil.
Právě v té chvíli jsem pochopil, že i když podám fakta naprosto přesně, nedobrovolně budu napomáhat lži; přestože můj scénář měl naopak ono místo zbavit nánosu mýtu, lidé uvěří tomu, čemu věřit chtějí; průvodce měl pravdu, spolupracoval bych vlastně na ještě větší propagaci. Okamžitě jsem od projektu upustil, ačkoli jsem do cesty a výzkumu vložil nemalou finanční částku.
Cesta do Transylvánie však nakonec hluboce ovlivnila můj život: poznal jsem Athénu, když tam hledala svou matku. Osud, ten tajemný, neúprosný osud nás postavil tváří v tvář v obyčejné hale ještě obyčejnějšího hotelu. Stal jsem se svědkem jejího prvního rozhovoru s Deidrou – nebo Eddou, jak chce být nazývána. Přihlížel jsem, jako divák sledující sebe sama přihlíží marnému boji, jejž svádělo mé srdce s přitažlivostí ženy, která nepatřila k mému světu. Radoval jsem se, když rozum prohrál, a mou jedinou alternativou bylo odevzdat se, přiznat si, že jsem se zamiloval.
A tato láska mi umožnila vidět rituály, jejichž existenci jsem si nedovedl představit, dvě zhmotnění a transy. V domnění, že jsem zaslepen vášní, jsem o všem pochyboval; avšak pochybnost, místo aby mě ochromila, mě vrhla k oceánům, jež se mi zdály nepřípustné. Tato síla mi v nejtěžších okamžicích umožnila čelit cynismu ostatních přátel novinářů a psát o Athéně a její činnosti. A protože láska žije dál, přestože Athéna zemřela, ta síla je tu pořád, ale mou jedinou touhou je zapomenout na vše, co jsem viděl a naučil se. V tamtom světě jsem mohl pobývat jen ruku v ruce s Athénou.
To byly její zahrady, její řeky, její hory. Teď, když odešla, potřebuji, aby se všecko vrátilo k dřívějšímu stavu; zaměřím se víc na problémy dopravy, britské zahraniční politiky, na správu našich daní. Chci si znovu myslet, že svět magie je pouze důmyslný trik. Že lidé jsou pověrčiví. Že věci, jež věda nedokáže vysvětlit, nemají právo existovat.
Když se shromáždění v Portobellu začala vymykat kontrole, množily se diskuse o jejím chování, a přece jsem dnes rád, že mě nikdy neposlechla. Může-li nás něco utěšit v tak tragické situaci, kdy ztratíme někoho, koho tolik milujeme, je to nezbytná naděje, že to tak možná bylo lepší.
S touto jistotou se probouzím a usínám; bylo lepší, že Athéna odešla dřív, než sestoupila do pekel této země. Nikdy by už znova nedosáhla klidu duše po těch událostech, jež jí vynesly pověst „čarodějky z Portobella“. Zbytek jejího života by se stal hořkou konfrontací vlastních osobních snů s kolektivní realitou. Jak jsem znal její povahu, bojovala by až do konce, vynaložila by energii a elán, aby dokázala něco, čemu nikdo, naprosto nikdo není ochoten věřit.
Kdoví, třeba vyhledávala smrt jako trosečník nějaký ostrov. Bývala možná časně ráno v různých stanicích metra a čekala na přepadení, k nimž nedocházelo. Procházela nejnebezpečnějšími londýnskými čtvrtěmi a hledala vraha, jenž se neobjevoval. Provokovala hněv silných, kteří svou zlobu nedokázali projevit.
Až nakonec dosáhla toho, že byla brutálně zavražděna. Ostatně kolika z nás se podaří uniknout nenadálé ztrátě věcí, které jsou pro náš život důležité? Nemyslím tím jen osoby, ale také ideály a sny: můžeme odolávat den, týden, několik let, ale vždycky je nám souzeno ztrácet. Naše tělo žije dál, ale duši dříve či později zasáhne smrtící rána. Dokonalý zločin, při němž nevíme, kdo zavraždil naši radost, jaké k tomu byly důvody a kde jsou viníci.
A uvědomují si vlastní činy ti viníci, kteří neříkají svá jména? Myslím, že ne, protože i oni jsou oběťmi reality, kterou vytvořili – přestože jsou depresivní, arogantní, bezmocní a mocní.
Nechápou a nikdy by nepochopili Athénin svět. Ještě dobře, že to říkám takhle: Athénin svět. Konečně se smiřuji s tím, že jsem tam byl přechodně, jen z milosti, jako někdo, kdo je v krásném paláci, jí nejlepší pokrmy a uvědomuje si, že je to jen slavnost, palác mu nepatří, jídlo se nekoupilo za jeho peníze a v určité chvíli světla zhasnou, hostitelé jdou spát, služebnictvo se vrací do svých světnic, dveře se zavírají a my jsme znovu na ulici, čekáme na taxi nebo na autobus, vracíme se do šedé všednosti.
Vracím se. Lépe řečeno: jedna moje část se vrací do tohoto světa, v němž dává smysl jen to, co vidíme, čeho se dotýkáme a co můžeme vysvětlit. Chci znovu pokuty za překročení rychlosti, lidi dohadující se u pokladen v bankách, věčné stížnosti na počasí, filmové thrillery a závody formule 1. To je svět, jejž budu muset sdílet do konce života; ožením se, budu mít děti a minulost se stane vzdálenou vzpomínkou, která mě posléze přiměje, abych se ve dne vyptával sám sebe: jak jsem mohl být tak slepý, jak jsem mohl být tak naivní?
Vím také, že v noci jiná část mne samého bude putovat prostorem a stýkat se s věcmi stejně reálnými, jako je teď krabička cigaret a sklenka ginu přede mnou. Moje duše bude tančit s duší Athéninou, já s ní budu ve spánku, probudím se zpocený, půjdu se do kuchyně napít vody, pochopím, že k boji s přeludy je třeba používat něco, co není částí reality. Proto podle babiččiny rady položím na noční stolek rozevřené nůžky a tak přestřihnu pokračování snu.
Nazítří se na nůžky podívám trochu lítostivě. Musím se však znovu přizpůsobit tomuhle světu, jinak se zblázním.
Příští kapitola bude on-line: 26.02.07
Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.
S láskou
Paulo Coelho
