Čarodějka z Portobella

Lukás Jessen-Petersen, bývalý manžel

Když se narodil Viorel, bylo mi právě dvaadvacet let. Už jsem nebyl student, který se zrovna oženil s bývalou kolegyní z fakulty, ale muž odpovědný za obživu rodiny, s ohromným břemenem na bedrech. Moji rodiče samozřejmě na svatbu ani nepřišli a jakoukoli finanční podporu podmiňovali rozvodem a dohledem nad dítětem (lépe řečeno tohle mi sdělil otec, protože matka mi obvykle s pláčem říkala do telefonu, že jsem se zbláznil, ale že by hrozně ráda konečně držela vnuka v náruči). Doufal jsem, že oba časem pochopí mou lásku k Athéně i moje rozhodnutí zůstat s ní a že mi v tom přestanou bránit.

Ale k tomu nedošlo. A já jsem potřeboval zaopatřit ženu a syna. Přerušil jsem studium na fakultě inženýrství. Zatelefonoval mi otec a střídavě vyhrožoval i sliboval: řekl, že když tak budu pokračovat dál, nakonec mě vydědí, ale kdybych se vrátil na univerzitu, zváží, jestli mě – jak to vyjádřil – „provizorně“ nepodpoří. Odmítl jsem; romantismus mládí od nás vždycky vyžaduje radikální postoje. Odpověděl jsem, že si svoje problémy můžu vyřešit sám.

Až do doby, než se narodil Viorel, se Athéna snažila, abych sám sebe lépe chápal. A to nikoli prostřednictvím sexuálních styků – ostatně velice nesmělých –, ale hudbou.

Později jsem se dozvěděl, že hudba je tak stará jako člověk. Naši předkové, putující od jeskyně k jeskyni, s sebou nemohli
nosit moc věcí, ale moderní archeologie dokazuje, že kromě trochy jídla si vždycky brali nějaký hudební nástroj, obvykle buben. Hudba není jen něco, co nás baví, ale sahá dál – je to ideologie. Lidi poznáte podle toho, jakou hudbu poslouchají.
Díval jsem se, jak Athéna v těhotenství tančí, poslouchal, jak hraje na kytaru, aby se dítě uklidnilo a cítilo, že je milováno, a ponenáhlu jsem připouštěl, aby její pohled na svět ovlivňoval i můj život. Když se Viorel narodil a přinesli jsme ho domů, nejdřív ze všeho jsme mu pustili jedno Albinoniho adagio. Když jsme se někdy pohádali, pak právě síla hudby – přestože mezi tím nedokážu najít žádný logický vztah, jedině snad při pomyšlení na hippies – nám pomáhala překonávat těžké chvíle.
Veškerý tenhle romantismus však nestačil k vydělávání peněz. Jelikož já jsem na žádný nástroj nehrál, a nemohl jsem se tedy ani uplatnit jako muzikant v nějakém baru, sehnal jsem nakonec jenom místo stážisty u jedné stavitelské firmy, kde jsem prováděl strukturní kalkulace. Hodinová mzda byla ubohá, a tak jsem odcházel z domova brzo ráno a vracel se pozdě. Syna jsem téměř neviděl, protože spal, a skoro jsem si ani nemohl povídat nebo se milovat se ženou, která byla pořád vyčerpaná. Každý večer jsem si kladl otázku: kdy se vlastně zlepší naše finanční situace, abychom mohli vést důstojnější život? Přestože jsem většinou souhlasil s Athénou, když mluvila o zbytečnosti univerzitního diplomu, bylo mi jasné, že v inženýrství, stejně jako v právu a medicíně, je podstatná celá řada technických vědomostí, jinak ohrožujeme životy ostatních. A já jsem musel přerušit cestu k povolání, které jsem si vybral, sen, který byl pro mě nesmírně důležitý.

Začaly hádky. Athéna si stěžovala, že se dost nevěnuji synovi, který potřebuje otce, že kdyby šlo jen o to mít dítě, tak by si poradila sama a nemusela by mi působit tolik potíží. Najednou jsem za sebou práskl dveřmi a šel pryč, křičel jsem, že mi nerozumí a že sám nechápu, jak jsem mohl souhlasit s takovým „bláznovstvím“ a mít dítě ve dvaceti, dřív než jsme byli schopni zajistit si minimum finančních prostředků. Postupně jsme spolu přestali spát, ať už z únavy, nebo proto, že jsme si pořád šli na nervy.

Začala se mě zmocňovat deprese, zdálo se mi, že mě milovaná žena využívá a manipuluje se mnou. Moje stále podivnější rozpoložení Athéně neuniklo, ale místo aby mi pomohla, soustřeďovala svou energii jen na Viorela a na hudbu. Útočištěm se mi stala práce. Občas jsem mluvil s rodiči a pokaždé jsem od nich slyšel známé tvrzení, že „měla dítě, jen aby si tě k sobě připoutala“.

Na druhé straně Athéna byla stále nábožnější. Okamžitě požadovala křest a prosadila rumunské jméno – Viorel. Myslím, že až na pár přistěhovalců se v Anglii nikdo Viorel nejmenuje, ale připadalo mi to inspirativní a znovu jsem pochopil, že Athéna si vytváří zvláštní spojení s minulostí, kterou vlastně ani neprožila – s dobou strávenou v sirotčinci v Sibiu.

Pokoušel jsem se všemu přizpůsobit, ale cítil jsem, že kvůli dítěti ztrácím Athénu. Naše hádky byly stále častější, vyhrožovala mi, že odejde z domova, protože prý Viorel přijímá z našich konfliktů „negativní energii“. Jednou v noci jsem po dalších výhrůžkách místo ní odešel z domu já a myslel jsem, že se vrátím, jen co se trochu uklidním.

Bez cíle jsem chodil Londýnem, proklínal život, který jsem si sám zvolil, dítě, jež jsem byl ochoten mít, ženu, která jako by už neměla zájem o mou přítomnost. Vešel jsem náhodně do prvního baru u stanice metra a hodil do sebe čtyři sklenky whisky. Když tam v jedenáct hodin zavřeli, zašel jsem do jednoho obchodu, kde mají otevřeno až do rána, koupil jsem si další whisky, sedl si na náměstí na lavičku a pil dál. Obklopila mě nějaká parta mladých lidí, kteří chtěli, abych se s nimi o tu láhev rozdělil, já jsem odmítl, a tak mě zmlátili. Hned nato se objevila policie a skončili jsme na komisařství.

Mne pustili, jakmile jsem učinil výpověď. Samozřejmě jsem nikoho neobvinil, řekl jsem, že to byla jen nesmyslná hádka, jinak
bych pak musel několik měsíců docházet k soudu jako oběť útoku. Byl už jsem však tak opilý, že když jsem chtěl odejít, svalil jsem se inspektorovi na stůl. Ten člověk se dopálil, ale místo aby mě zatkl pro znevažování úřední osoby, vystrčil mě ven.
A tam stál jeden z těch, co mě napadli, a děkoval mi, že jsem případ nerozvířil. Dodal, že jsem celý zablácený a zkrvavený, a doporučoval, abych se napřed do něčeho převlékl, než půjdu domů. Místo abych šel svou cestou, poprosil jsem ho o laskavost: aby mě vyslechl, protože jsem se nutně potřeboval vymluvit.

Asi hodinu tiše poslouchal mé stesky. Ve skutečnosti jsem nemluvil s ním, ale sám se sebou, s mladým mužem, který měl před sebou celý život, kariéru, která mohla být skvělá, rodiče, jejichž styky by mu otevřely mnohé dveře, ale který teď vypadal jako nějaký žebrák z Hampsteadu (pozn. red.: londýnská čtvrť), opilý, utahaný, sklíčený, bez peněz. To vše kvůli ženě, která o mě ani nestála.

Když jsem skončil, už jsem své situaci rozuměl líp: tenhle život jsem si vybral v přesvědčení, že láska může vždycky všecko zachránit. Ale není to pravda: někdy nás nakonec zavede do propasti, a je to o to horší, že s sebou obvykle strhneme své drahé. Já teď byl na nejlepší cestě zničit existenci nejen svou, ale také Athény a Viorela.

V té chvíli jsem si sám zas jednou opakoval, že jsem muž, a ne chlapec, který se narodil ve zlaté kolébce, a že důstojně čelím všem výzvám, které přede mnou stojí. Šel jsem domů, Athéna už spala s dítětem v náruči. Vykoupal jsem se, pak jsem venku vyhodil špinavé šatstvo do smetí a podivně střízlivý jsem si šel lehnout.

Nazítří jsem řekl, že se chci rozvést. Athéna se zeptala proč.

„Protože tě miluji. Miluji Viorela. A nedělám nic jiného, než že vás oba obviňuji z toho, že jsem se vzdal svého snu stát se inženýrem. Kdybychom byli nějaký čas počkali, všecko by bylo jiné, ale tys myslela jen na své plány – a zapomněla jsi do nich zahrnout mne.“

Athéna nereagovala, jako by už na něco takového čekala nebo jako by podvědomě takový postoj sama vyvolala.
Srdce mi krvácelo, protože jsem myslel, že mě bude prosit, abych zůstal. Ale Athéna vypadala klidně, odevzdaně, a starala se jen, aby dítě náš rozhovor neslyšelo. V té chvíli jsem si byl jist, že mě nikdy nemilovala, že jsem byl jenom nástrojem k uskutečnění jejího bláznivého snu mít dítě v devatenácti letech.

Řekl jsem jí, že byt a nábytek si může nechat, ale ona odmítla: nějaký čas bude u matky, najde si zaměstnání a byt pronajme. Zeptala se, jestli může počítat s finanční pomocí pro Viorela. Okamžitě jsem souhlasil.

Vstal jsem, dlouze jsem ji naposled políbil a znovu jsem ji přemlouval, ať tam zůstane. Tvrdila, že půjde k matce, hned jak si sbalí věci. Ubytoval jsem se v levném hotelu a každý večer jsem čekal, že mi zavolá a bude prosit, abych se vrátil, že začneme nový život – já jsem byl dokonce ochoten znovu začít starý život, kdyby to bylo třeba, protože v tom odloučení jsem si uvědomil, že nikdo a nic na světě mi není dražší než má žena a můj syn.

Za týden mi konečně zavolala. Ale řekla jen, že už si všechno odstěhovala a nehodlá se vrátit. Za čtrnáct dní jsem se dozvěděl, že si najala malý podkrovní byt v Basset Road, kde musela každý den vystoupit i s dítětem do třetího poschodí. Po dvou měsících jsme nakonec podepsali rozvodové listiny.

Moje opravdová rodina odešla navždy. A rodina, v níž jsem se narodil, mě přijala s otevřenou náručí.

Hned po rozvodu a nesmírném utrpení, jež jsem pociťoval, jsem si kladl otázku, jestli to opravdu nebylo špatné a nedůsledné rozhodnutí, jaké dělávají lidé, kteří si v mládí přečtou spoustu milostných příběhů a za každou cenu chtějí napodobovat mýtus o Romeovi a Julii. Když se bolest utišila – a na to je jediný lék, totiž čas –, pochopil jsem, že mi život umožnil potkat jedinou ženu, kterou jsem byl schopen milovat po celý život. Každá chvilka vedle ní stála za to a přes všechno, k čemu došlo, bych každý svůj krok opakoval.

Ale čas kromě toho, že hojí rány, mi ukázal něco pozoruhodného: člověk může během své existence milovat víc než jednu osobu. Znova jsem se oženil, se svou druhou ženou jsem šťastný a neumím si představit, jak bych mohl žít bez ní. To však není důvod, abych se zřekl všeho, co jsem prožil, ovšem za předpokladu, že se nepokusím obě zkušenosti neprozřetelně srovnávat; lásku nelze měřit, jako měříme nějakou silnici nebo výšku budovy.

Z mého vztahu s Athénou zůstalo něco velice důležitého: syn, její velký sen, jak mi to upřímně řekla dřív, než jsme se rozhodli vzít. S druhou ženou mám také dítě a na klady i zápory otcovství jsem připraven lépe než před dvanácti roky.
Když jsem jednou přišel pro Viorela, aby se mnou strávil víkend, rozhodl jsem se Athény na něco zeptat: proč zůstala tak klidná, když uslyšela, že se s ní chci rozvést.

„Protože jsem se v životě naučila trpět mlčky,“ odpověděla.

A teprve pak mě objala a vyplakala všechny slzy, které tenkrát neprolila.

Příští kapitola bude on-line: 23.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho