Čarodějka z Portobella

Lukás Jessen-Petersen, 32 let, inženýr, bývalý manžel

Athéna už věděla, že ji rodiče adoptovali, když jsem se s ní setkal poprvé. Bylo jí devatenáct a právě se chystala poprat v univerzitní kavárně jen proto, že někdo, kdo ji považoval za Angličanku (měla bílou pleť, hladké vlasy, oči střídavě zelené nebo šedé), řekl cosi nelichotivého o Blízkém východě.

Zrovna začal semestr a studenti se ještě vzájemně neznali. Ta dívka však vstala, popadla druhou za límec a rozkřikla se jako blázen:

„Rasistko!“

Uviděl jsem zděšený výraz napadené i vzrušené pohledy ostatních studentů, kteří napjatě čekali, co se bude dít. Protože už jsem byl o rok výš, okamžitě jsem předvídal následky: rektorát, stížnosti, možná vyloučení ze školy, policejní vyšetřování rasismu atd. Všichni měli co ztratit.

„Drž hubu!“ zařval jsem instinktivně.

Žádnou z těch dvou jsem neznal. Nejsem spasitel světa a upřímně řečeno, občasná rvačka může mladé lidi leda vzpružit. Ale ten výkřik a následující reakce byly silnější než já.

„Přestaň s tím!“ zakřičel jsem znova na hezkou dívku, která držela tu druhou, taky hezkou, za krk. Otočila se ke mně a zpražila mě pohledem. A znenadání se něco změnilo. Dívka se usmála – přestože pořád držela hrdlo své kolegyně.
„Zapomněl jsi říct: prosím.“

Pustila děvče a vykročila ke mně. Všechny hlavy se za ní otočily.

„Je vidět, že máš slušné vychování. Nemáš taky náhodou cigaretu?“

Podal jsem jí krabičku a šli jsme si zakouřit do campusu. Vztek zmizel a najednou se chovala úplně klidně, za chvíli už se smála, bavila se se mnou o počasí a vyptávala se, kterou hudební skupinu mám nejraději. Slyšel jsem zvonek svolávající na přednášky a povzneseně jsem ignoroval něco, k čemu mě celý život vedli: dodržování kázně. Dál jsem si s ní povídal, jako by už neexistovala univerzita, hádky, menzy, vítr, zima, slunce. Existovala jen ta šedooká žena přede mnou, která říkala naprosto nezajímavé a zbytečné věci, a přece by mě tam dokázaly držet až do smrti.

Za dvě hodiny už jsme spolu obědvali. Za sedm hodin jsme v jednom baru večeřeli a pili to, co nám jíst a pít dovolil můj rozpočet. Náš rozhovor začal být osobnější a brzo už jsem znal téměř celý její život – Athéna mi vyprávěla podrobnosti z dětství a dospívání, ani jsem se nepotřeboval na nic ptát. Později jsem se dověděl, že takhle se chová ke každému; ale tenkrát jsem si připadal jako ten nejúžasnější ze všech mužů na povrchu zemském. V Londýně získala azyl jako uprchlice před občanskou válkou v Libanonu. Otci, maronitskému křesťanovi (pozn. red.: větev římskokatolické církve, která nevyžaduje kněžský celibát a má vlastní liturgii), tam hrozila smrt za spolupráci s vládou, a přesto se stále nemohl odhodlat k emigraci, dokud Athéna tajně nevyslechla jeden jeho telefonický hovor a nerozhodla se, že je načase dospět, převzít odpovědnost dcery a chránit ty, které tolik milovala.

Předvedla pár tanečních kroků, tvářila se, že je v transu (naučila se to na gymnáziu, když si četli o životě svatých), a začala mluvit. Nevím, jak dokáže dítě zařídit, aby se na základě jeho řečí dospělí k něčemu odhodlali, ale Athéna tvrdila, že se to tak skutečně stalo, otec byl pověrčivý a ona byla naprosto přesvědčena, že zachránila rodičům život.

Přišli sem jako uprchlíci, ale ne jako žebráci. Libanonská komunita se rozšířila po celém světě, otci se hned podařilo obnovit obchodní jednání a život šel dál. Athéna mohla chodit do dobrých škol, věnovala se tanci – své vášni – a po střední škole si zvolila fakultu inženýrství.

V Londýně ji rodiče vzali na večeři do jedné z nejdražších restaurací a šetrně jí sdělili, že je adoptované dítě. Předstírala překvapení, objala je a řekla, že na jejich vztahu to nic nemění.

Ve skutečnosti už jí jednou jistý vzdálený příbuzný vmetl nenávistně do tváře: „Nejsi nic jiného než nevděčný sirotek, dokonce ani nemanželská dcera nejsi, a vůbec se neumíš chovat.“ Hodila na něj popelník a zranila ho na tváři, dva dny vskrytu proplakala, ale brzo se se svou situací smířila. Příbuznému zůstala na památku jizva, kterou nemohl nijak vysvětlit, říkal jen, že ho na ulici přepadli.

Chtěl jsem si s ní smluvit schůzku hned na příští den. Rovnou mi řekla, že je panna, v neděli chodí do kostela a o zamilované románky se nezajímá – čte spíš všechno, co sežene o situaci na Blízkém východě. Prostě má co dělat. Až moc.
„Lidé se domnívají, že jediným snem ženy je vdát se a mít děti. A ty si myslíš, že kvůli všemu, čím jsem prošla, jsem v životě hodně trpěla. Není to pravda, tyhle řeči znám, i jiní muži se už se mnou chtěli sblížit pod záminkou, že mě ‚budou chránit‘ před tragickými událostmi.

Zapomínají, že už od starého Řecka se lidé vracejí z boje buď mrtvi na štítě, nebo silnější se svými jizvami. To druhé je lepší: jsem na bitevním poli od narození, žiju dál a nepotřebuju, aby mě někdo chránil.“

Odmlčela se.

„Vidíš, jak jsem vzdělaná?“

„Moc vzdělaná, ale když napadneš někoho slabšího, naznačuješ, že opravdu potřebuješ ochranu. Mohli tě vyloučit z univerzity.“

„Máš pravdu. Přijímám tvoje pozvání.“

Od toho dne jsme se scházeli pravidelně, a čím blíž jsem k ní měl, tím víc jsem objevoval své vlastní světlo – protože mě podněcovala, abych ze sebe vždycky vydával to nejlepší. Nikdy nečetla žádnou knihu o magii nebo esoterismu: říkala, že je to něco ďábelského, že jedinou spásou je Ježíš, a hotovo. Občas naznačovala cosi, co jako by nebylo v souladu s učením církve:

„Krista obklopovali žebráci, nevěstky, výběrčí daní, rybáři. Nejspíš tím chtěl říct, že božskou jiskru v sobě mají všichni, nikdy nevyhasne. Když jsem klidná, nebo naopak velice vzrušená, cítím, že vibruji spolu s celým vesmírem. A začínám znát věci, které neznám – jako by mé kroky vedl sám Bůh. Jsou chvíle, kdy cítím, že se mi zjevuje všechno.“
A hned se opravovala:

„To je špatné.“

Athéna žila vždycky mezi dvěma světy: tím, co cítila jako skutečné, a tím, čemu ji učila její víra.

Jednou, už skoro po celém semestru rovnic, výpočtů a studia struktur, mi řekla, že z fakulty odejde.

„O tom jsi se mnou nikdy nemluvila!“

„Ani sama sobě jsem si to nechtěla přiznat. Ale dnes jsem byla u své kadeřnice; pracovala dnem i nocí, aby její dcera mohla vystudovat sociologii. Dívka studium dokončila, a potom marně sháněla vhodné místo, až konečně našla práci jako sekretářka u jedné cementářské firmy. Přesto teď moje kadeřnice pyšně opakuje: ‚Moje dcera má vysokou školu.‘
Většina přátel mých rodičů a dětí přátel mých rodičů má diplom z nějaké vysoké školy. To ovšem neznamená, že se jim podařilo pracovat ve vytouženém oboru – právě naopak, šli studovat na univerzitu proto, že v době, kdy se univerzity zdály důležité, kdosi prohlašoval, že k úspěšné kariéře musí mít člověk diplom. A tak svět přichází o výborné zahradníky, pekaře, antikváře, zedníky a spisovatele.“

Řekl jsem jí, ať si tak radikální rozhodnutí napřed trochu rozmyslí. Citovala mi však verše Roberta Frosta:

„Dvě cesty se dělily, já šel tou,

kde jich šlo méně přede mnou,

a pak bylo všechno jiné.“

Nazítří se už na přednáškách neobjevila. Při naší další schůzce jsem se jí zeptal, co bude dělat.

„Vdám se. A budu mít dítě.“

Nebylo to ultimátum. Mně bylo dvacet, jí devatenáct, a já měl za to, že na takový závazek je ještě dost času.

Ale Athéna mluvila velice vážně. A já jsem musel volit, jestli přijdu o to jediné, na čem mi opravdu záleželo – o lásku té ženy – , nebo o svoji svobodu a všecky možnosti, které mi slibovala budoucnost.

Upřímně řečeno, rozhodnutí nebylo nijak těžké.

Příští kapitola bude on-line: 16.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou

Paulo Coelho