Čarodějka z Portobella

Samira R. Khalil, 57 let, v domácnosti, Athénina matka

Neříkejte jí Athéna, prosím vás. Její pravé jméno je Sherine. Sherine Khalil, milovaná, vytoužená dcera, kterou bychom byli s manželem rádi zplodili sami!

Život však měl jiné plány – je-li osud příliš štědrý, vždycky existuje propast, kam se mohou zřítit všechny sny.

Žili jsme v Bejrútu v době, kdy byl všeobecně považován za nejkrásnější město Blízkého východu. Manžel byl úspěšný podnikatel, brali jsme se z lásky, každý rok jsme jezdili do Evropy, měli jsme přátele, zvali nás na všechny významné společenské události, a jednoho dne jsem dokonce přijala ve svém domě prezidenta Spojených států, jen si to představte! Byly to tři nezapomenutelné dny: v průběhu prvních dvou americká tajná služba prohledala každičký kout našeho domu (ovšem ve čtvrti byli už víc než měsíc, obsadili strategické pozice, najali si byty, přestrojovali se za žebráky nebo zamilované dvojice). A pak jeden den – lépe řečeno dvě hodiny – slavnosti. Nikdy nezapomenu na závist v očích přátel a na naši radost z toho, že se můžeme dát vyfotografovat s nejmocnějším mužem planety.

Měli jsme všechno, až na to, co jsme si přáli nejvíc: dítě. Neměli jsme tedy nic.

Vyzkoušeli jsme všechny způsoby, zavázali jsme se sliby, šli jsme na místa, kde prý je zaručeně možný zázrak, radili jsme se s lékaři, léčiteli, brali jsme léky a pili kouzelné nápoje a elixíry. Dvakrát jsem se podrobila umělému oplodnění, a o dítě jsem přišla. Při tom druhém pokusu jsem ztratila také levý vaječník a pak už žádný lékař nechtěl další podobné dobrodružství riskovat.

Tehdy nám jeden z mnoha přátel znalých naší situace navrhl jediné možné východisko: osvojení dítěte. Řekl, že má kontakty v Rumunsku a že by celá záležitost netrvala dlouho.

Už za měsíc jsme tam letěli; náš přítel vedl důležité obchodní jednání s diktátorem, který v té době v zemi vládl a na jehož jméno si nevzpomínám (pozn. red.: Nicolae Ceauşescu), takže jsme se vyhnuli byrokratickým průtahům a dostali jsme se do adopčního střediska v transylvánském Sibiu. Tam už na nás čekali s kávou, cigaretami, minerálkou a připravenými listinami, stačilo si vybrat.

Zavedli nás do jeslí, kde bylo velice zima, a já se divila, jak v takové situaci mohou ta ubohá stvoření nechat. Nejraději bych je adoptovala všechna a vzala je do naší země, kde bylo slunce a svoboda, ale to byl samozřejmě jenom pošetilý nápad. Procházeli jsme se mezi postýlkami, poslouchali pláč a hrozili se důležitého rozhodnutí, které jsme měli učinit.

Déle než hodinu jsme si s manželem neřekli ani slovo. Vyšli jsme ven, vypili kávu, vykouřili cigaretu, vrátili se – a to se několikrát opakovalo. Neušlo mi, že žena pověřená adopcí už začínala být netrpělivá, museli jsme se konečně rozhodnout; v tom okamžiku jsem se nechala vést instinktem, který bych se odvážila nazvat mateřským, a jako bych právě nalezla dítě, jež v tomhle vtělení mělo být moje, ale přišlo na svět z jiného lůna, ukázala jsem na jednu holčičku.

Zaměstnankyně nám doporučila, abychom si to rozmysleli. Zrovna ona, které tak vadilo naše otálení! Já už jsem se však rozhodla.

Ale ona velice opatrně, aby neranila mé city (myslela, že máme v Rumunsku kontakty na nejvyšších vládních místech), mi pošeptala tak, aby to manžel neslyšel:

„Vím, že to nebude dělat dobrotu. Je to dcera Cikánky.“

Odpověděla jsem, že kultura se nepřenáší v genech – to teprve tříměsíční dítě bude mou a manželovou dcerou a vychováme ji podle našich zvyků. Pozná kostel, kam chodíme, pláže, na nichž se procházíme, bude číst knihy ve francouzštině, studovat na Americké škole v Bejrútu. Kromě toho jsem neměla – a dosud nemám – žádné informace o cikánské kultuře. Vím jen, že putují po světě, moc se nekoupají, podvádějí druhé a v uchu nosí náušnici. Říká se, že mají ve zvyku krást děti, které pak unášejí ve svých vozech, ale v tomhle případě došlo k pravému opaku: opustili dítě, o které jsem se měla postarat já.

Žena se mi to ještě pokoušela vymluvit, já už ale podepisovala listiny a žádala manžela, aby udělal totéž. Na zpáteční cestě do Bejrútu se mi svět hned zdál jiný: Bůh mi dal důvod k existenci, k práci a k boji v tomto slzavém údolí. Bylo s námi dítě, které mělo ospravedlnit veškeré naše úsilí.

Sherine rostla do moudrosti a krásy – tak to asi říkají všichni rodiče, ale myslím, že to bylo opravdu výjimečné dítě. Kteréhosi odpoledne, když už bylo Sherine pět let, mi jeden z mých bratrů řekl, že kdyby chtěla pracovat v cizině, jméno vždycky prozradí její původ – a navrhl, abychom je změnili na nějaké neutrální, jako třeba Athéna. Dnes samozřejmě vím, že neoznačuje jen hlavní město jedné země, ale také bohyni moudrosti, inteligence a války.

A můj bratr nejenomže to věděl, ale také si uvědomoval, jaký problém by arabské jméno mohlo působit v budoucnosti – pohyboval se v politických kruzích jako celá naše rodina a přál si chránit neteř před černými mraky, které on, ale jenom on, dokázal zahlédnout na obzoru. Nejvíc mě překvapilo, že Sherine se zvuk toho slova zalíbil. Téhož odpoledne si sama začala říkat Athéna a už jí to nikdo nevymluvil. I my sami jsme na to přistoupili, aby měla radost, a mysleli jsme, že ji to brzo přejde.

Může snad jméno ovlivnit život člověka? Čas plynul, přezdívka vydržela a my jsme si na ni nakonec zvykli.

V dospívání jsme u Sherine zjistili určité náboženské sklony – věčně bývala v kostele, znala nazpaměť evangelia, a to bylo zároveň požehnání i kletba. Ve světě stále více rozdělovaném různou vírou jsem se bála o dceřino bezpečí. V té době už nám Sherine začala povídat, jako by to bylo docela normální, že má spoustu neviditelných přátel – andělů a svatých, jejichž obrazy vídala v kostele, kam jsme chodili. Všecky děti na světě samozřejmě vidí nějaké přeludy, i když po dosažení určitého věku už si na to ani nevzpomenou. Mají také ve zvyku přisuzovat život neživým věcem, jako panenkám nebo plyšovým tygříkům. Ale začalo mi připadat, že Sherine přehání, když jsem jednou pro ni šla do školy a ona mi řekla, že viděla „bíle oblečenou paní, podobnou Panence Marii“.

Jistěže věřím v anděly. Věřím dokonce, že andělé hovoří s malými dětmi, ale když se něco takového zjevuje dospělému člověku, jde o něco jiného. Znám řadu případů, kdy pastýři nebo vesničané tvrdili, že spatřili paní v bílém – a to jim nakonec zničilo život, protože za nimi začali chodit lidé a chtěli zázraky, kněžím to dělalo starosti, z vesnic se stala poutní místa, a ta nešťastná stvoření pak skončila v klášteře. Proto mě to sdělení velice znepokojilo; v tomhle věku se měla Sherine starat, jak se nalíčit, lakovat si nehty a dívat se na romantické seriály nebo dětské programy v televizi. S mou dcerou nebylo něco v pořádku a já jsem se šla poradit s odborníkem.

„Uklidněte se,“ řekl mi.

Pro dětského lékaře specializovaného na psychologii dítěte, stejně jako pro většinu lékařů, kteří se těmito problémy zabývají, jsou neviditelní přátelé jakousi projekcí snů a pomáhají dítěti odhalit jeho touhy, vyjádřit city, a to vše, aniž mu jakkoli ublíží.

„Ale žena v bílém?“

Odpověděl mi, že Sherine možná dobře nepochopila náš způsob vidění nebo chápání světa. Navrhl, abychom si pomalu začali připravovat půdu, jak jí sdělit, že byla adoptována. Podle vyjádření toho specialisty by bylo nejhorší, kdyby na to přišla sama – pak by začala pochybovat o všech. Její chování by se pak nedalo předvídat.

Od té doby jsme s ní začali jednat jinak. Nevím, jestli si člověk dokáže vzpomenout na něco, co se mu stalo, když byl ještě nemluvně, ale napříště jsme se jí snažili ukázat, jak moc ji milujeme a že se už nemusí uchylovat do světa představ. Měla pochopit, že její viditelný svět je tak krásný, jak jen může být, že rodiče ji ochrání před každým nebezpečím, že Bejrút je nádherný a pláže vždycky plné slunce a lidí. Aniž jsem chtěla onu „ženu“ vytěsňovat, začala jsem s dcerou trávit víc času, zvala jsem k nám její kamarády ze školy, nepromarnila jsem jedinou příležitost, abych jí dokázala, jak je nám drahá.

Tahle strategie byla úspěšná. Můj manžel hodně cestoval, Sherine ho postrádala, a tak se ve jménu lásky rozhodl pozměnit svůj životní styl. Samotářské rozmluvy postupně vystřídalo radostné soužití otce, matky a dcery.

Všechno se dařilo, až jednou v noci Sherine přišla s pláčem ke mně do ložnice a řekla, že má strach, protože se blíží peklo.

Byla jsem doma sama – manžel musel zase odjet – a domnívala jsem se, že právě to jí bylo líto. Ale peklo? Co je vlastně učili ve škole nebo v kostele? Rozhodla jsem se, že nazítří si půjdu promluvit s učitelkou.

Mezitím ale Sherine pořád plakala. Zavedla jsem ji k oknu, ukázala jsem jí Středozemní moře v záři úplňku. Řekla jsem jí, že tu nejsou žádní démoni, ale hvězdy na nebi a lidé, kteří se procházejí po bulváru před naším domem. Vysvětlovala jsem jí, že se nemusí bát, ať je klidná, ale ona se stále třásla a plakala. Když jsem se ji skoro půl hodiny marně pokoušela utišit, znervózněla jsem. Žádala jsem ji, ať s tím přestane, že už není malé dítě. Napadlo mě, že možná začala poprvé menstruovat; šetrně jsem se jí zeptala na krvácení.

Mluvila o spoustě krve.

Vzala jsem kousek vaty, řekla, ať si lehne, abych mohla její „zranění“ ošetřit, o nic nejde, zítra jí to vysvětlím.

Menstruovat však ještě nezačala. Chvilku poplakávala, pak ale už byla tak unavená, že nakonec usnula.

Nazítří však tekla krev hned ráno.

Čtyři lidé byli zavražděni. Pro mě to byla jen jedna z věčných kmenových bitek, na které si už náš národ zvykl. Pro Sherine to nemělo vůbec žádný význam, vždyť si ani nevzpomněla na svou noční můru.

Toho dne se však opravdu přiblížilo peklo a dodnes nezmizelo. Dvacet šest Palestinců zabitých v autobuse téhož dne představovalo odvetu za ranní vraždy. O čtyřiadvacet hodin později už se nedalo vyjít na ulici, protože všude se střílelo. Ve školách se přestalo vyučovat, jedna učitelka přivedla urychleně Sherine domů a od té doby se celá situace vymkla kontrole. Manžel přerušil cestu v polovině a vrátil se domů, celé dny telefonoval přátelům z vlády, a nikdo mu nedokázal vysvětlit pravý stav věcí. Sherine slyšela zvenčí střelbu, uvnitř zase manželův křik, a k mému údivu mlčela. Pokoušela jsem se ji přesvědčit, že to brzo přejde a že se zase budeme moci vrátit na pláž, ale ona odvracela oči a chtěla nějakou knížku na čtení nebo desku, kterou by si poslechla. A zatímco v zemi přetrvávalo peklo, Sherine si četla a poslouchala hudbu.

Nezlobte se, nechci na to moc myslet. Nechci myslet na výhrůžky, kterými nás zastrašovali, ani na to, kdo byl v právu, kdo byli viníci a kdo nevinní. Fakt je, že když chtěl někdo o pár měsíců později přejít určitou ulici, musel nasednout na loď, odjet na Kypr a jinou lodí se zase přiblížit k druhé straně ulice.

Skoro celý rok jsme prakticky zůstávali doma, pořád jsme čekali, až se situace zlepší, a mysleli jsme, že je to přechodné, že vláda nakonec situaci vyřeší. Když jednou ráno Sherine poslouchala na svém malém přenosném gramofonu nějakou desku, zkusila pár tanečních kroků a začala říkat něco jako „bude to trvat dlouho, moc dlouho“.

Chtěla jsem ji přerušit, ale manžel mě zadržel – viděla jsem, že pozorně poslouchá a bere vážně, co to dítě říká. Nikdy jsem nepochopila, proč tomu přikládal takovou důležitost, a dodnes o té záležitosti nemluvíme; je to pro nás tabu.

Hned nazítří přistoupil k nečekaným opatřením; za čtrnáct dní už jsme odplouvali do Londýna. Později jsme se dozvěděli – ačkoli o tom neexistují konkrétní statistické údaje – , že za ty dva roky občanské války zemřelo asi 44 000 osob, 180 000 jich bylo zraněno a tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. Boje pokračovaly dál z jiných důvodů, zemi obsadila cizí vojska a peklo nepřestalo dodnes.

„Bude to trvat hodně dlouho,“ řekla Sherine. Panebože, naneštěstí měla pravdu.

Příští kapitola bude on-line: 13.03.07

Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.

S láskou
Paulo Coelho