Deidre O’Neill, 37 let, lékařka, známá jako Edda
Jestliže nám zatelefonuje muž, jehož neznáme, popovídá si s námi, nic nenaznačuje, neříká nic zvláštního, ale i tak se nám věnuje se vzácnou pozorností, jsme s to jít večer spát docela zamilované. Takové jsme, a není v tom nic pomýleného – je v povaze ženy, že se snadno otevírá lásce.
Právě tato láska mne otevřela pro setkání s Matkou, když mi bylo devatenáct let. Stejně tak stará byla Athéna, když se poprvé dostala do transu při tanci. To ale bylo jediné, co jsme měly společného – věk iniciace.
Ve všem ostatním jsme se úplně a hluboce lišily, zvlášť v tom, jak jsme jednaly s lidmi. Jako její učitelka jsem jí dávala ze sebe to nejlepší, aby si mohla uspořádat vnitřní hledání. Jako její přítelkyně – ačkoli nevím jistě, jestli tenhle cit opětovala – jsem se ji snažila důrazně upozornit na fakt, že svět ještě není připraven na změny, které chtěla vyvolávat. Vzpomínám si, že jsem pár noci probděla, než jsem se rozhodla dovolit jí, aby jednala naprosto svobodně a šla pouze za hlasem svého srdce.
Její hlavní problém spočíval v tom, že byla ženou dvaadvacátého století, která žila v jednadvacátém století – a všem umožnila, aby si to uvědomili. Zaplatila za to? Bezpochyby. Zaplatila by však mnohem vyšší cenu, kdyby byla potlačila svou nezkrotnost. Byla by zahořklá, frustrovaná, ustavičně by se starala, „co si pomyslí druzí“, ustavičně by říkala „počkej, napřed musím vyřešit tyhlety záležitosti, pak se budu věnovat svým snům“, ustavičně by si stěžovala, že „ideálních podmínek se nikdy nedočká“.
Všichni hledají dokonalého učitele; ovšem učitelé jsou lidé, přestože jejich ponaučení mohou být božská – a právě to druzí těžko přijímají. Nesmíme si plést učitele s lekcí, rituál s extází, přenašeče symbolu s vlastním symbolem. Tradice je spjata se setkáváním se silami života, a ne s osobami, které to přenášejí. Jsme však slabí: prosíme Matku, aby nám poslala vůdce, zatímco ona posílá jen znamení na cestě, kterou se musíme ubírat.
Běda těm, kdo hledají pastýře, místo aby toužili po svobodě! Setkání s vyšší energií je v dosahu každého člověka, vzdaluje se však těm, kteří převádějí svou odpovědnost na jiné. Náš čas na této zemi je posvátný a my musíme velebit každý okamžik.
Lidé úplně zapomněli, jak je to důležité: ba i církevní svátky se změnily v příležitost jít na pláž, do parku, jet lyžovat. Už nejsou žádné obřady. Už nedokážeme přeměnit obyčejný čin v posvátný projev. Při vaření si stěžujeme, že je to ztráta času, místo abychom přeměňovali lásku v jídlo. Práci považujeme za boží prokletí, místo abychom se z užívání svých schopností těšili a šířili jejich prostřednictvím energii Matky.
Athéna vynesla na povrch nesmírně bohatý svět, který všichni nosíme v duši, ale neuvědomila si, že lidé nejsou dosud připraveni přijmout svou moc.
Když my, ženy, hledáme smysl života nebo cestu poznání, vždycky se ztotožňujeme s jedním ze čtyř klasických archetypů.
Panna (a teď nemám na mysli sexualitu) je ta, jejíž hledání předpokládá naprostou nezávislost, a vše, co se naučí, je plodem její schopnosti čelit výzvám sama.
Mučednice objevuje v bolesti, v odevzdání a v utrpení způsob, jak poznat sama sebe.
Světice nalézá v bezmezné lásce, ve schopnosti dávat, a nic za to nechtít skutečný důvod své existence.
A konečně Čarodějka jde za naprostým a neomezeným potěšením – a tím ospravedlňuje vlastní existenci.
Athéna byla současně všemi čtyřmi archetypy, zatímco my bychom si obvykle měli zvolit jen jednu z těchto ženských tradic.
Její chování můžeme samozřejmě zdůvodnit tím, že všichni, kdo se dostávají do transu nebo extáze, ztrácejí kontakt s realitou. Není to pravda: hmotný a duchovní svět jsou totéž. Božské můžeme spatřovat v každém zrnku prachu, což nám nezabrání smýt je vlhkou houbou. Božské nezmizí, ale promění se v čistý povrch.
Athéna si měla dávat větší pozor. Když tak uvažuji o životě a smrti této své žákyně, myslím, že bude lépe, když poněkud změním způsob vlastního jednání.
Příští kapitola bude on-line: 06.03.07
Drazí čtenáři, protože nehovořím Vaším jazykem, požádal jsem nakladatelství o překlad komentářů a postřehů, které mi zde zanecháte. Vaše názory na mou novou knihu jsou pro mne velice důležité.
S láskou
Paulo Coelho
Dočetla jsem 3. kapitolu, kde zaznívá mnoho myšlenek, které mi “mluví z duše”, např. že “náš čas na zemi je posvátný…” nebo že “nedokážeme proměnit obyčejný čin v posvátný projev” (Př. vaření).
Měla jsem radost, když jsem se našla coby “hledačka” v Panně. Uvědomila jsem si, každý máme právo, zvolit si svůj vlastní způsob hledání a že nic není špatně.
Těším se, až si budu moci přečíst celou knihu.
Myslím, že jsem přečetla všechny knihy (P.Coelho), vydané u nás. Obdivuji autorův hluboký vhled, jeho moudrost a způsob vyjadřování. Dokáže upoutat a udržet čtenářovu pozornost (tedy moji určitě), dokáže předat dál ohromné bohatství jeho vnitřního života. A mám pocit, že je ne krok,ale kilometry před většinou z nás. Ale přesto je pro nás pochopitelný, čitelný a poučný. Zkrátka “umí to předat dál”.
Moc děkuji za jeho další knihu. Setkání s ním prostřednistvím jeho děl je pro mne vždycky úžasný zážitek.
Díky za to, že jsi Paule.
Tvoje věrná čtenářka Zdena z Prahy